MeziŘádky 5. 5. 2018

První knížka už je nějaký pátek vydaná, dostal jsem se k ní ale až nedávno, a stojí za to, abych vám o ní řekl. Jmenuje se Ručičky věžních hodin a jsou to vzpomínky Rudolfa Barty, který je jedním z potomků vynálezce Františka Křižíka.

Bartovy Ručičky věžních hodin považuji za výjimečnou autobiografii z několika důvodů. Jednak je to jeho životní příběh neposedného pražského kluka, který se vždycky choval trochu jinak, než bylo obvyklé. I do exilu odešel v době, kdy se ostatním zdálo, že se v Československu začne žít líp, totiž na jaře roku 1968. Zadruhé má Rudolf Barta dobrého pamatováka a ve spojení s jeho schopností potkat se s kýmkoli jsou jeho vzpomínky přehlídkou figur a figurek, z nichž řadu znáte odjinud a hlavně v jiné podobě. Zatřetí je to povedený záznam skvělého vypravěče, kteří, jak známo, obvykle nejsou dobrými spisovateli, spíš mizernými. Jenže Barta patří k dětem štěstěny, z většiny průšvihů vždycky nějak uspokojivě vybruslil a hodně příležitostí mu šlo naproti. Takže i jeho vzpomínky nezůstanou jen v paměti jeho přátel, ale jsou zapsané díky výtečné trpělivé práci kamaráda, který desítky hodiny záznamu přepsal do podoby knihy. Tím kamarádem je Bartův gymnaziální spolužák, jazykovědec Jan Horálek. A je tu ještě čtvrtý důvod, možná nejpodstatnější: Bartovy vzpomínky se dívají dějinám pod sukně, kde ty dějiny vypadají trochu jinak a schovávají se tam také alternativy. Abych to přiblížil, vybral jsem z Ručiček věžních hodin historku o tom, že jeden proslulý kus Prahy mohl dneska vypadat úplně jinak:

…pradědeček nakupoval, dalo by se říct, i budoucí zdroje surovin, takhle koupil i celý barrandovský kopec… děda a praděda Bártovi byli velice blízcí přátelé s Havlovými, protože jsme měli firmu na různý staviva včetně cementu a starý Havel pořád stavěl. Když přišla krize, stavebnictví bylo v útlumu; ale Havlovy zábavní byznysy v útlumu nebyly, protože zábavní byznys jede krize nekrize; tak došlo k tomu, že Havlovi od nás ten kopec Barrandov koupili. Havlův tatínek napsal paměti, kde se ku konci o tom prodeji zmiňuje. Kdyby býval Barrandov zůstal v našem majetku a nepřišli by komunisti, tak by ho naše rodina kompletně přeměnila na stavební materiál, teda stal by se z toho beton, protože prakticky celý ten kopec je nejčistší vápenec na světě.

Název knihy Ručičky věžních hodin navrhl jeden z Bartových blízkých kamarádů režisér Jan Němec, což je další připomínka toho, že se Rudolf Barta poznal s kdekým. Knihu vydalo Nakladatelství lidové noviny.

Bartův smysl pro humor má blízko ke klasikovi, kterého nyní znovuobjevuje nakladatelství Vyšehrad. To nyní v druhé, vydání přichází s Milanem Žáčkem přeloženými povídkami Jeroma Klapky Jeroma Náruživý tenista. V povídce Hodiny je úvaha úplně mimo děj, jako kdyby se autor potřeboval vypsat z rozčilení. Je o tom, jak se lidé potřebují předvádět a dokazovat svou jedinečnost. Klapka Jerome přirovnává lidi ke krákajícím vránám a tentam je jeho vlídně humoristický sarkasmus, naopak, tady je nemilosrdný, když ironicky na závěr šlehne, aby bylo jasné, na koho je vhodné dávat si největší pozor: Nejlepší a největší z nás je ten, kdo na tomto malém hnojišti, kterému říkáme svět vezdejší, kráká nejhlasitěji a nejdéle! I v drobné knížce povídek Náruživý tenista je Jerome Klapka Jerome nestárnoucím autorem.

Jen zdánlivým Jeromovým protikladem jsou dva autoři české kultuře bližší a zároveň současní. A jejich knihy se týkají země, s níž nás váže historie víc, než si leckdy připouštíme, s Ukrajinou. A vlastně nejen historie – v současném Česku je nejvíc cizinců těch s ukrajinskými pasy, 110 000, Slováci jsou až druzí v počtu 107 000. Ukrajinská spisovatelka Sofija Andruchovyč je jablkem, které se neodkutálelo od stromu ani metr, je dcerou známého Jurije Andruchovyče a pokračovatelkou takzvaného stanislavského fenoménu. Dnešní Ivano-Frankivsk, dříve Stanislavov, ožívá v podobě ze samého začátku 20. století v jejím románu Felix Austria, v příběhu jedné rodiny. I název napovídá, že je to návrat do monarchie a román sám jako by potvrzoval, že pravým domovem magického realismu není Latinská Amerika, ale Halič. Román Sofije Andruchovyč Felix Austria vydalo nakladatelství Větrné mlýny v překladu Petra Kaliny.

Rovněž Větrné mlýny vydaly reportážní knihu z Ukrajiny. Napsal ji Polák Ziemovit Szczerek a jmenuje se Přijde Mordor a sežere nás aneb Tajná historie Slovanů. Szczerek patří k mladší generaci polských reportérů, ale těžko ho přiřadit k takzvané polské reportážní škole, která se vyznačuje objektivitou a smyslem pro literární styl. Szczerek je vyznavačem gonzo žurnalismu a tady asi musím vysvětlit, oč jde, protože označení gonzo už se postupně přilepilo na kdeco. Gonzo žurnalismus se objevil na přelomu šedesátých a sedmdesátých let ve Spojených státech a je spojený se jménem Huntera Thompsona a jeho reportážní knihou o Hell’s Angels. Známější je ale Thompsonova pozdější kniha, která česky vyšla v roce 2006 pod názvem Strach a svrab v Las Vegas, český název filmové verze režiséra Terryho Gilliama z roku 1998 zní Strach a hnus v Las Vegas. Gonzo žurnalismus je naprosto subjektivní, pocitový, a mám-li najít nějaké přirovnání literární, tak za nejznámějšího spisovatele v gonzo stylu by mohl být považován Charles Bukowski.

Gonzo knihu Ziemovita Szczereka o Ukrajině Přijde Mordor a sežere nás aneb Tajná historie Slovanů přeložil Michal Lebduška.

Když už jsem zmínil Bukowského, musím připomenout, že Argo vydalo další svazek jeho díla. Tentokrát je to tematický výběr z korespondence stručně nazvaný O psaní. Bukowského dopisy dosvědčují, že byl spisovatelem náturou, že psaní pro něj bylo opravdovou a hlavní životní náplní i potřebou. A v dopisech najdeme nejrůznější hodnotící glosy, které se také dají hodit do škatulky gonzo. Například tuhle z roku 1981, když srovnává literární svět za Hemingwaye a na začátku osmdesátých let:

Teď jsou statisíce spisovatelů a tisíce litčasáků a spousta vydavatelů a spousta kritiků, ale hlavně stovky tisíc spisovatelů. Objednáš si dneska řekněme instalatéra. Přijde, v jedný ruce hasák, v druhý gumovej zvon, a v nějaký svojí debilní kapse knížečku svých vybraných madrigalů. Dokonce když vidíš klokana v zoo, jak tě zmerčí, vytáhne z vaku štůsek básniček, napsanejch na stroji, s jednoduchou mezerou na nepromokavých áčtyřkách.

Korespondenci Charlese Bukowského ve svazku O psaní přeložil Vít Penkala.

V Argu však vyšla také kniha, která je úplným opakem gonza. Je to studie anglické historičky Catherine Merridaleové Lenin ve vlaku. Je to patrně nejúplnější rekonstrukce Leninovy cesty z Curychu do Petrohradu v roce 1917 psaná s mnoha podrobnostmi a v rozsáhlých souvislostech. Zároveň také uvádí na pravou míru některé tradované nepravdy a omyly. Důkladnost dosvědčuje i to, co obvykle historici nedělají, že totiž Merridaleová projela po sto letech stejnou cestu ve stejných dubnových dnech. Každý detail ověřovala na místě.

Poslat Lenina do Ruska bylo nápadem úředníků německého ministerstva zahraničí, kteří se pokoušeli problém zákopové války řešit podporou vnitřních protivládních sil v nepřátelských zemích. Irové například koneckonců byli ve snaze po samostatnosti úspěšní také díky zbraním z Německa. S nadsázkou se dá říct, že odeslání Lenina do Ruska bylo pravděpodobně nejúspěšnějším hoaxem v dějinách. Vzhledem k důsledkům doufejme, že tenhle německý rekord už nikdo nepřekoná.

Hlavním smyslem knihy však není rekonstrukce, ale připomenutí stejných chyb, kterých se dopouštějí velmoci nepoučitelně pořád, že totiž podporují nejrůznější povstalce v domnění, že jim to pomůže udržet se pořád v čele planety. Merridaleová to formuluje lakonicky takto: Dějiny Leninova vlaku nejsou výhradním majetkem Sovětů. Zčásti jsou totiž podobenstvím o velmocenských intrikách a jedno z jejich základních pravidel zní, že velmoci se prakticky neustále dopouštějí nějakých přehmatů.

Knihu Catherine Merridaleové Lenin ve vlaku přeložila Daniela Orlando.