A jistě to není jen pro období, které Arthur Koestler (1905-1983), původem maďarský Žid, ovšem životem světoobčan, popisuje. Jistě, roky 1932 až 1940 byly v Evropě (a také v Sovětském svazu, protože i tam Koestler působil) dobou, v níž se lámaly zavedené řády, pořádky, především však dobou, jež více než kdy jindy lámala lidi, a jedno přitom, na které straně barikády stáli.

Čímž jsme poukázali na důležitý aspekt Koestlerova vzpomínání, a samozřejmě i jeho života, jehož je odrazem – je jím dělení společnosti, a to dělení politické, a ještě přesněji, ani ne tak dělení podle politických názorů, ale na ty, kteří měli (a neměli) legitimaci komunistické strany. Koestler ji držel od svých sedmadvaceti, již předtím ale jako publicista s bolševiky sympatisoval a proces odpoutávání se byl bolestný a pomalý, cosi jako autoamputace (obdobně, a také skvěle, popisuje tuto cestu i u nás přeložená Margaret Buber-Neumannová). "Kráčel jsem ke komunismu, jako jde člověk k prameni čerstvé vody, a opouštěl jsem ho, jako když člověk šplhá z otrávené řeky poseté troskami zaplavených měst a mrtvolami utonulých."

Koestler přitom nic nezastírá, jak ze své počáteční snad až zaslepenosti, stejně tak ale nepřikrašluje ani řadu osobností, které patřily mezi jeho (komunistické) přátele, jako třeba Egona Erwina Kische či dalšího Čecha André Simona, později popraveného v procesu se Slánským, píše také o dalších osobnostech, s nimiž se setkal, o Wilhelmu Reichovi, Sigmundu Freudovi, Thomasu Mannovi či Walteru Benjaminovi. Píše také o

Georgi Orwellovi, s uznáním, a to nejen když popisuje svá dobrodružství při španělské občanské válce, kdy byl frankisty málem popraven. Mimochodem, jeho neuvěřitelné a často riskantní aktivity, provozované na příkaz Kominterny, jsou jako z nějaké bondovky, samozřejmě vše je skvěle napsané, však byl také Koestler ceněným prozaikem, píše tedy i o svém psaní, o tom, vznikal jeho nejslavnější protistalinistický román Tma o polednách, demaskující mocenské praktiky bolševiků. V tom, i v deníku, je jeho analýza (totalitní) moci stejně pronikavá, jako Orwellova, ovšem niternější, protože píše o sobě.

Popisuje-li bolševickou taktiku: "Plně využívat ústavních svobod poskytovaných buržoazní společností za účelem jejich zničení, toť základní marxistická dialektika," vidíme, že nic se nezměnilo, stejně dochází-li k neveselému závěru: "... na bojišti propagandy je polopravda lepší než pravda  a že být v defenzívě  znamená prohrát... Aby Západ mohl vést účinnou psychologickou válku, musel by se vzdát právě těch principů a zásad, v jejichž jménu bojuje."

Koestler píše o poválečné Francii, o vyřizování účtů a růstu moc komunistů – podobně, jako ve vynikající analýze Falešné ideje, cizí krev britský historik Tony Judt - recenze tady - odhaluje neuvěřitelné kšefty bolševické Kominterny i tiché likvidování protivníků, skutečných i domnělých, a to nejen při moskevských procesech, ale i na "svobodném" Západě.  Píše o své fixaci na Stranu: "Neměl jsem už mimo stranu žádné přátele. Strana se stala mou rodinou, mým hnízdem, mým duchovním domovem... Všechny ‘uzavřené systémy’ vyvolávají v těch, kteří v nich žijí, postupné odcizení od zbytku světa," , ale i o pocitu, jaký je po vyobcování z jejího objetí. Přesně, jak to popisují příslušníci sekt. I v tom je Koestlerovo svědectví důležité a stále (bohužel) aktuální. Bude ale dostatečně slyšet?

Josef Rauvolf, překladatel a publicista