MeziŘádky 22. 9. 2018

V řadě knih, které se hlásí ke stému výročí obnovené české státnosti, je kniha Karla Hvížďaly a Jiřího Přibáně Hledání dějin vránou nikoli bílou, ale spíše duhovou. Vymyká se už tím, že vznikla z nápadu zrozeného v nakladatelství Karolinum, tedy jako firemně-intelektuální objednávka. Druhou zvláštností je, že je to esej v podobě rozhovoru, na rozdíl od platonských rozprav však vedou tento dialog dva živí myslitelé. Tohle slovo se dneska moc nepoužívá a není se co divit. Ani vydařený bonmot ještě z jeho autora myslitele nedělá. Stará poučka praví, že myšlení bolí, a takovou torturu podstupuje dobrovolně málokdo. O to cennější je, že Hvížďala s Přibáněm si ji neulehčují, ale rozhovor vedou právě v platonském duchu: jde jim o pravé poznání, nikoli o pouhé mínění nebo názor, pátrají po ctnostech a dobru pro obec a jejího občana a jde jim také o pokud možno spravedlivé uspořádání obce.

Karel Hvížďala dozrál do role střízlivého, nepředpojatého glosátora také díky cílevědomým rozhovorům s lidmi, kterým o něco v životě a práci šlo. O generaci mladší právník Jiří Přibáň dovede skloubit trvalé působení na Cardifské univerzitě s pečlivým sledováním české politiky a kultury. Jejich společná kniha Hledání dějin s podtitulem O české státnosti a identitě pak představuje pozoruhodnou, na důkladné historické paměti založenou studii nejen o dějinách, ale hlavně o tom, co a proč znamenají pro dnešek. A co a proč se dneska děje tak, jak se to děje, kde má například kořeny současný příklon zhruba poloviny Čechů k autoritářskému pojetí politiky. Přibáň věcně konstatuje, že stejnou pozornost jako přechodu totalitních režimů k demokraciím je třeba věnovat opačnému vývoji, tedy od demokracií k autoritářským režimům. Ten sešup může být velmi rychlý a moderní české dějiny ho znají z roku 1938.

Přibáň upozorňuje na to, že druhorepublikový vývoj se sice odehrával pod německým vlivem, ale aktéry byli česká politická reprezentace a obyvatelé. Premiér Beran byl kritikem nejen liberalismu, ale i samotné demokracie. Podle Přibáně nastolované vzorce chování už připravovaly půdu pro příští kolaboraci, od Strany národní jednoty vedla přímá cesta k protektorátnímu Národnímu souručenství. Právě nacionalismus a kultura patří pak k silným tématům knihy. Přibáň je ve svých soudech velmi uměřený, ale v tomto případě varuje před riziky sebezhlížení ve vlastní kultuře. Doslova říká: …mobilizace kulturou zůstává i v dnešní době velkým politickým rizikem. Kulturní ideály totiž jsou zároveň i zdrojem kulturních předsudků, v případě nacismu vyústily původně romantické představy o kulturní výjimečnosti až do vyhlášení rasové nadřazenosti s děsivými důsledky.

Kniha Karla Hvížďaly a Jiřího Přibáně Hledání dějin je plná otázek a s odpověďmi šetří. Hledá především souvislosti a záchytné body na cestě z minulosti do budoucnosti.

Nejstarší české dějiny, ty, do kterých je obtížné dohlédnout, protože jsou poschovávány v legendách, se pokusil zachytit ve svém nejvýznamnějším díle České pohanství Záviš Kalandra. Tohle nejen pro historiky dodnes provokativní dílo je také hledáním dějin. A zároveň silně svatokrádežným spisem, neboť zpochybňuje existenci svatého Václava i řady dalších postav našeho dávnověku. Jsou to podle Kalandry, hrubě řečeno, jen produkty legend a mýtů. Za falzum považuje Kalandra především základ, z něhož je vybudován český panteon, Kristiánovu legendu. Na její dataci se neshodnou historici dodnes, Kalandra ji ve shodě s Josefem Dobrovským datuje do 14. století, i když dílo samo sebe datuje do století desátého.

Základním znakem Kalandrova přístupu je neuctivost, někdy dokonce dráždivě ironická. Před neúprosnou Kalandrovou logikou neobstojí ani Kosmas se svou kronikou, neboť Kosmas jednoznačně prohlašuje, že zaznamenal bájné vyprávění starců. Tedy přeloženo: pověsti. Jenže Kalandra dotahuje toto přiznání způsobem, který velmi dobře známe od Milana Kundery. Zeptá se totiž: Což byl-li Kosmas sám prvním a posledním z těch jeho fabulujících staříků? Pro Kalandru je Kosmas literát, spisovatel, romanopisec, nikoli historik. Za klíč nejen ke Kalandrovu obrazoboreckému Českému pohanství považuji – v souvislosti s předchozí knihou Hledání dějin, i se všemi otázkami, kterými více než sedmdesát let po Kalandrovi znepokojují české pohodářství Hvížďala s Přibáněm, poslední Kalandrovu větu: Pravda nezávisí na počtu těch, kdo ji poznají.

Třetího, pečlivě edičně připraveného vydání Českého pohanství se ujalo nakladatelství Academia v edici Spisy Záviše Kalandry.

Padesát let od další historické události nejen důstojně, ale hlavně s empatickým nadhledem připomíná monografie Pražské jaro. Průlom do nového světa. Tahle studie nebo přesněji historický esej překračuje přezíravý postoj neoliberálních pragmatiků zřejmě i proto, že autor není svázán s českými poměry a tedy ani s místními mindráky. Tuhle knihu napsal německý historik Martin Schulze Wessel z mnichovského Collegia Carolinum.

Martin Schulze Wessel, právě proto, že nepodléhá českým stereotypům a navíc patří ke generaci, která osmašedesátý zažívala v prvních třídách základní školy, se nerozpakuje hodnotit smysl a význam pražského jara jednoznačně. Myslím si, že stojí za to, abych aspoň některé věty ocitoval. Tak tedy:

(pražské jaro) představuje mnohem víc než jednu epizodu. Byla to epocha sama o sobě, obrovsky koncentrovaná v čase, v níž bylo promyšleno, prodiskutováno, naplánováno a započato mnohem víc než v desetiletích předcházejících a následujících. Největší, zatím málo oceňovaná zásluha reformního období spočívala v tom, že československá společnost získala nový morální základ. … Pražské jaro prolomilo ideologické schéma času, jež svým předepsaným pokrokem nepřipouštělo kontingenci a spontaneitu.

Schulze Wesselova kniha se velmi dobře čte. Je napěchovaná údaji, ale také historkami, charakteristikami, dovede připomenout dobovou atmosféru. Československý osmašedesátý na dlani.

Knihu Martina Schulze Wessela Pražské jaro. Průlom do nového světa vydalo nakladatelství Argo v překladu Zuzany Soukupové.

Za pár dnů se bude připomínat ještě jedno osmičkové výročí. Mnichovská dohoda a konec československé první republiky. Jedním z nejvýznamnějších odpůrců Henleinovy rozbíječské politiky byl rodák z novohradské Dolní Stropnice Wenzel Jaksch. Než se v roce 1938 stal posledním předsedou Německé sociálně demokratické strany dělnické v ČSR, psal ve dvacátých letech také do jejích stranických novin Sozialdemokrat a je autorem cyklu působivých reportáží. Ty shromáždil a uspořádal německý historik Thomas Oellermann do svazku Ztracené vesnice, opuštění lidé… Reportáže z českého pohraničí 1924–1928.

Jistěže se v textech projevuje Jakschova marxistická politická a ideologická orientace, ale mnohem důležitější, sugestivní a věrohodná je jeho schopnost psát přesně, na základě fakt, čísel a dalších údajů, a přitom s vysokou dávkou emocí, aniž by sklouzával k sociální kýčařině. Podobným způsobem psala později Milena Jesenská. S Jakschem ji spojuje nejen autorská přesvědčivost, ale hlavně schopnost porozumět tomu, co chudoba znamená a jakou politickou hrozbu představuje. Jakschovy reportáže popisují bez stopy lyrismu dnes těžko uvěřitelné podmínky, v jakých lidé i v bohatých městech žili – ochromující živoření, které viděl v chudinské čtvrti jen kousek od lázeňské promenády v Teplicích, ho přivedlo k výrazu lázně smrti. Příběh zavřeného antracitového dolu v Brandově v Krušných horách dokládá, že na zbídačování a tedy i na pozdější radikalizaci chudých Němců v pohraničí měly velký podíl i československé úřady.

Je možné, že právě deficit státu v péči o chudé byl jednou z příčin, který pak v londýnském exilu vedl Jaksche do opozice k Benešovi a k obhajobě mnichovské dohody. To ale nic nemění na hodnotě Jakschova svědectví o tehdejší bídě.

Soubor reportáží Wenzela Jaksche Ztracené vesnice, opuštění lidé… vydalo nakladatelství Academia v překladu Zuzany Schwarzové.