Zdálo by se, že publikací o Josefu Váchalovi bylo již vydáno dostatek, vše že je již – v podstatě – zmapováno, zdokumentováno. Máme jeho deníky, máme jeho paměti, přiblíženo samotným umělcem je jeho nasazení do válečné vřavy, existují studie věnující se Váchalovým esoterickým bádáním, astrologii a podobně, studie o jeho písmech, přístupu ke knize jako artefaktu, nemluvě o textech pojednávajících o jeho malbách a grafikách. Ovšemn díky obdivuhodné práci a píli Hany Klínkové, se nyní potvrzuje stará pravda: vždy lze přijít s něčím novým, neznámým.

„Jisto je, že jedině ony hodiny, na které k stáru radostně a se silným pohnutím ducha vzpomínáme, jsou ono štěstí, které v přítomnosti nadarmo se hledá. Odstup doby a ztráta partnerů, kteří naše  štěstí – tenkráte – spolu s námi prožívali, zveličuje vše dnes už prošlé a zaniklé,“ napsal v roce 1966 v dopise jednaosmdesátiletý Váchal, a právě k onomu vzpomínání nás Klínková zve. Na téměř čtyřech stech stranách velkého formátu se autorce podařilo – nechápu, jak! – shromáždit neuvěřitelné množství fotografických, ale i jiných dokumentů, ilustrujících nejen Váchalův život, ale všechny jeho odbočky, jeho přátele, záliby... Vidíme tak fotografie jeho rodičů, dětské kresby, fotografie z dob učení, mládí, ze studií i vojančení na italské frontě i snímky z let pozdějších...

Díky autorce se tak před námi otevírá daleko širší a především pestřejší obraz Josefa Váchala – například snímky z hostinců, kolorované kresby z italské fronty, kresby jeho druhé životní partnerky Anny Mackové či stránky z jeho deníku z roku 1905, rukopisné „vršovické“ noviny... Mnoho dokumentů se týká Váchalových cest, byl totiž velkým turistou, k stáru také – což se málo ví – vášnivých cyklistou. „Často šlapu na kole plných pět i šest hodin, cestou ve vsích pírka husí sbíraje, na zimu...“ napsal v roce 1955, kdy mu bylo již jednasedmdesát.

A to vše, jakoby toho nebylo málo, je doplňováno vhodně vybranými úryvky z Váchalových deníků, dopisů či výroků jeho blízkých, které Josefa Váchala ještě více přibližují, a zcela jistě mění možná jednostranně vnímanou představu podivína, s okousanou čmoudící fajfkou v ústech – ne, Váchal zde vychází jako člověk mnoha zájmů a podob, zkrátka, jako člověk. Haně Klínkové se přitom podařil výkon hodný celého akademického týmu, její kniha je čtenářsky velice vstřícná, zároveň je však vybavena veškerými bibliografickými náležitostmi, luxusem komentovaného jmenného rejstříku, poslouží tedy i odborněji zaměřeným badatelům.

A napsal-li osmnáctiletý Josef Váchal svému otci, že „chci být jednou Váchalem, ne zašlapaným řemeslníčkem, ničím,“ s nadhledem času můžeme s klidem prohlásit: ano, Josef u Váchalovi se jeho tehdy možná smělé přání zcela, ba ještě víc, splnilo...

Josef Rauvolf, překladatel a publicista