Jednak jde o přiznání k vraždě Jana Masaryka, které v roce 1950 učinil a poté odvolal pracovník ministerstva zahraničních věcí Jan Bydžovský, a jednak o přešetřování smrti Jana Masaryka Státní bezpečností v letech 1950–1951.

Smrt Jana Masaryka představuje jak ono příslovečné bílé místo československé historiografie, tak i nevyřešený kriminalistický pomníček. Druhý život této události, tedy především dějiny vyšetřování smrti Jana Masaryka, jsou i dějinami Československa a Čech po roce 1948. Na dané téma již existuje menší knihovna prací nejrůznější úrovně, od seriózních, populárních, bulvárních až po vyloženě pomatené. Vcelku však všechny knihy na toto téma v podstatě opakují nemnoho známých fakt, pouze z nich implikují rozdílné výsledky. Snad nejlépe argumenty podloženou práci napsala americká novinářka, která si případu všímá na pozadí širších souvislostí roku 1968. Jako by všichni ostatní autoři byli fascinování mrtvým tělem ministra, ležícím na nádvoří Černínského paláce, a čekali, až jim samo poví, jak se tam ocitlo. Václava Jandečková se rozhodla též rozšířit pramenné pole a zaměřila svou pozornost na prameny sice známé, avšak doposud většinou odkládané jako irelevantní.

Kniha začíná vysvětlením autorčiny motivace zabývat se případem Jana Bydžovského a poděkováním svým spolupracovníkům. Profesor Igor Lukeš v předmluvě zmiňuje vývoj pohledů na smrt Jana Masaryka v průběhu doby, která od ní uplynula, a to jak doma, tak v zahraničí. V Úvodu s podtitulem Vyšetřování příčin smrti Jana Masaryka – Příběh dosud nedopovězený Václava Jandečková rekapituluje dosavadní československé a české pokusy o vyšetření okolností smrti Jana Masaryka. Ve třech kapitolách Závažné sdělení, Depeše pro Jana Masaryka a Kamufláž, bujná fantazie, nebo krutá pravda? především na základě archivních pramenů z Archivu bezpečnostních složek, ale i z archivu pozůstalých po Janu Bydžovském, seznamuje čtenáře se zaznamenaným průběhem výpovědí Jana Bydžovského z roku 1950, ve kterých se doznal k účasti na vraždě Jana Masaryka. Čtvrtá kapitola Marné pokusy o zlomení plukovníka Fryče pak rozebírá dochované dokumenty k výslechům údajného Bydžovského spolupachatele, plukovníka Františka Fryče. V dalších třech kapitolách Tajná policie tajně vyšetřuje, Interní revize výsledků vyšetřování z roku 1948 a „...sebevražda vůbec není prokázána“ pak autorka rozebírá interní prošetřování smrti Jana Masaryka z let 1950 až 1951 i samotný proces s Janem Bydžovským.  V deváté kapitole Pohledem operativní kombinace se věnuje textu údajné „Politické závěti Jana Masaryka“. Následuje kapitola Svědectví proti svědectví, která se zabývá rehabilitačním procesem Jana Bydžovského, a závěrečná, desátá kapitola Pravda v nedohlednu? sleduje širší souvislosti sledovaného případu, zejména odchody dalších pracovníků Ministerstva zahraničních věcí do exilu po roce 1948. Přes velké množství soustředěného materiálu autorka konstatuje, že se jednoznačného závěru nedopátrala, a vybízí k dalšímu výzkumu. Sama navrhuje několik možných teorií a naznačuje i další možné směry, kterými by se výzkum měl ubírat.

Výslechové protokoly a vyšetřovací a soudní spisy obecně jsou jedny z nejobtížnějších pramenů na interpretaci. Zachycují dialog, vedený dvěma stranami s nestejnými právy ovlivňovat konečné znění výsledného textu zápisu. Za ideálních podmínek se jedna strana (vyšetřovatel) snaží zjistit pravdu, zatímco druhá strana (vyšetřovaný) se snaží vytvořit takový obraz minulých dějů, který je pro ni nejvýhodnější. Ovšem po roce 1948 se nepohybujeme v normální době. Do hry tehdy vstoupily dobové požadavky na obě strany takto zaznamenávaných dialogů. Následkem je posunutí rolí, kdy se obě strany snaží vytvořit takový obraz minulých dějů, který je pro ně v rámci jejich nestejných možností nejvýhodnější, anebo dokonce dochází k úplnému převrácení rolí, kdy o poznání pravdy jde vyšetřovanému, zatímco vyšetřovatel upravuje obraz minulosti podle přání svého nebo svých nadřízených.

Jestli je někde na místě noetická skepse, pak je to nejspíše v tomto případě. Validitu písemných pramenů z doby komunismu asi nejlépe ilustruje svědectví jednoho bývalého příslušníka Pohraniční stráže. Trempové, zadržení v hraničním pásmu, dostali nejdříve nakládačku a poté museli na rotě podepsat prohlášení, že s nimi bylo slušně zacházeno. Ovšem každý historický pramen nese v sobě tak jako tak zašifrovanou určitou informaci o průběhu minulých dějů, a nepokusit se ji rozšifrovat a zjistit, co vlastně nám pramen může říci, by bylo pošetilé.

Kniha Václavy Jandečkové vyžaduje soustředěné a pozorné čtení. Autorka není natolik zběhlá v narativních technikách, kterými školení historici sdělují čtenářům svou představu o průběhu minulých dějů a jimiž ovšem také udržují pozornost publika, aby čtenáři četbu příliš ulehčovala. Například její tvrdošíjné uvádění zdroje fotografií na úvod jejich popisek mne iritovalo po celou četbu. Jandečková také – jako ovšem mnoho jiných autorů u nás – podléhá iluzi, že StB byla autonomní organizací, a nikoliv pouze nástrojem Stalinovy vůle. Stalin úkoloval čs. vládu a ÚV KSČ, pokud však potřeboval, mohl navíc úkolovat přímo svou agenturu v řadách StB a čs. vládu a ÚV KSČ tak obejít. Autorka rozsáhle cituje z dobových dokumentů, mnohdy znovu připomíná již řečené. V pasážích, kde se podrobně zabývá výslechy Jana Bydžovského a Františka Fryče, však tento přístup umožňuje až fyzické ztotožnění s mučenými vězni, a už jen za zprostředkování jejich zážitku z komunistických výslechů, nahlížených navíc jakoby zvenku, neosobně, jejich mučiteli, má smysl si knihu přečíst. Působivější popis brutality komunistických vyšetřovatelů, byť založený na „suché“ řeči úředních spisů, snad v aktuální české literární produkci nemá obdobu.

Recenzovaná publikace umožňuje myslit nemyslitelné. Mluvil Jan Bydžovský pravdu? Odstranila tedy Jana Masaryka britská tajná služba? Anebo šlo o osobní iniciativu Arnošta Heidricha, který se před Bydžovským pouze kryl příkazem Intelligence Service? A odstranila tak odbojová skupina Parsifal v Janu Masarykovi nového nejprominentnějšího domácího Quslinga, jak navrhovala již za nacistické okupace v případě Emanuela Moravce? Nebo vyšel příkaz k této akci od prezidenta Beneše, ať už žárlícího na Masarykovu popularitu, anebo umetajícího Stalinovi cestu k socializaci Československa? Nešlo opravdu nakonec o false flag operation sovětských tajných služeb?

Anebo byla ministrova smrt opravdu dobrovolná, pouze nedokázal sáhnout si na život sám a požádal o tuto službu své nejbližší spolupracovníky? Je zajímavé, že při úvahách o možných motivech Masarykova demonstrativního odchodu ze života se prakticky nikde nezmiňuje příklad plukovníka Josefa Švece. Tomu jeho vojáci 24. října 1918 odmítli ve stanici Aksakovo pod vlivem komunistické agitace splnit rozkaz k nástupu proti bolševikům. Poté co spáchal následující noc ve svém vagonu sebevraždu zastřelením, našli českoslovenští dobrovolníci 1. čs. střeleckého pluku ztracené morální síly a rozkaz vyplnili. Pomník plukovníka Švece stával jen několik stovek metrů od Černínského paláce, než jej nacisté za války odstranili. Prameny všech historických dob mlčí nejen o tom, co bylo tehdy neznámé, ale i o tom, co bylo tehdy samozřejmé. O tom, že případ plukovníka Švece nebyla tehdy zapomenutá historie, ale stále živý a aktuální problém, svědčí mimo jiné i to, že v parlamentu tehdy zasedal jako poslanec za KSČ faktický Švecův vrah, hlavní komunistický agitátor z Aksakova, Jan Vodička, který se záhy po únoru stal předsedou ústředního výboru Svazu protifašistických bojovníků. Na odkaz plukovníka Švece navázal úspěšně až Jan Palach, přestože hlavní razanci a naplnění dostalo jeho sebeobětování až dvacet let po události.

A co v případě, že výpověď byla Janu Bydžovskému vnucena? Jeho výslechy probíhaly v souvislosti s přípravou monstrprocesů padesátých let. Popis smrti Jana Masaryka v Bydžovského výpovědi můžeme považovat do značné míry za věrohodný. Sovětští poradci či jiní autoři libreta pravděpodobně znali skutečný průběh posledních chvil Jana Masaryka, anebo byli přinejmenším dobře obeznámeni s detaily místa činu. Měl Bydžovský svou věrohodně vypadající výpovědí sehrát roli usvědčeného nástroje západní reakce? Stejně tak vyřazení Františka Fryče jako jeho komplice z výpovědi, ke kterému v průběhu výslechů došlo, mohlo být motivováno tím, že Fryč při výsleších cokoliv tvrdošíjně zapíral a nehodil se tak jako povolný interpret pro připravovaný vražedný divadelní kus.

Práce se setkala s odmítavými i vstřícnými kritikami. Pokud pominu nekriticky pochvalné texty, jejichž autoři však patrně knihu ani nečetli, stojí za zmínku obvinění Jandečkové od jiných recenzentů, že je bezvýhradně přesvědčena o Bydžovského vině a snaží se o ní přesvědčit čtenáře. Tito recenzenti však pouze prokázali, že její práci buď také vůbec nečetli, nebo že neumí porozumět psanému textu. Ve skutečnosti není autorčině mnohokrát deklarovanému úmyslu nic vzdálenější. Recenzenti jí též vyčítají, že spřádá o smrti Jana Masaryka nepodložené teorie. Taková výtka je zcela irelevantní. Za prvé, jestliže je historiografie věda, pak v ní teorie mají své legitimní a důležité místo. A Jandečková má své vyslovené teorie pramenně podložené. A ještě jedna skupina odmítavých reakcí, překvapivě ze strany renomovaných odborníků, stojí za zmínku. Tito recenzenti v různých obměnách vyjadřují mínění, že „se jim to nějak nezdá“. Tím však pouze zdůraznili fakt, že zde nehodnotíme zápletku populární detektivky, ale snažíme se – se všemi omezeními lidského údělu – přiblížit poznání pravdy, která přečasto překonává nejdivočejší fantazii, bývá bizarní a neuvěřitelná.

Při čtení a interpretaci textů, týkajících se smrti Jana Masaryka, se pohybujeme na geologicky aktivním rozhraní tektonických desek historiografie, politiky a propagandy. Každý z těchto literárních žánrů má svá pravidla a jiná měřítka při interpretaci jevů. Zatímco od historiografie se – málo platné – stále očekává popis toho, jak to skutečně bylo, pak politika ze zjistitelného používá jen to, o čem je přesvědčena, že je pro ni výhodné, a propaganda popisuje minulé děje tak, jak by podle ní měly vypadat, aby přinesly prospěch v současnosti a budoucnosti. Další kolo snahy o osvětlení událostí noci z 9. na 10. března 1948 v Černínském paláci tak nejspíše čeká na školeného literárního historika, který posune naše poznání dál pečlivou žánrovou a stylovou analýzou existujících textů. Recenzovaná publikace Václavy Jandečkové tvoří k dalšímu bádání důležitý příspěvek.

Tomáš Jakl, recenze vyšla v časopisu Historie a vojenství, č. 4/2018