Knižní pól 18. 6. 2016

Na Slovensku se má k světu občanské sdružení BRAK. Slovo BRAK je zkratka a znamená Bratislavský knižný festival. Letos na začátku června se konal počtvrté, tentokrát v historickém centru v Zichyho paláci. Za palácovou klasicistní fasádou jsou přístupné rekonstruované prostory, které nabídly dost místa pro stolky asi čtyřiceti nakladatelů, kulturních spolků a institucí, nejen ze Slovenska, ale i z Česka, Polska, Maďarska a Ukrajiny, nádvoří paláce se stalo na tři dny příjemnou letní kavárnou. Bratislava už pochytila něco z Vídně a Budapešti, i když návštěvník jako já, který tam pár let nebyl, to vidí jen povrchně a tedy s nadšením. Z rekonstruovaného Starého mostu je například příjemná promenáda a jezdí po něm jen tramvaje. Milan Lasica v deníku My sme Bratislava ale moje nadšení uzemnil s u něj obvyklým smyslem pro kritickou ironii: …keď žijete celý život v špinavej diere, obľúbite si ju. Za posledných dvadsaťpäť rokov diera opeknela, ale špina zostala.

Zpět ke knihám. Občanské sdružení BRAK se také pustilo do jejich vydávání. Přivezl jsem si slovenský překlad dvou próz ukrajinského spisovatele Tarase Prochaska v knize pod společným názvem jedné z nich: Z tohto sa dá spraviť niekoľko poviedok. Prochasko je souputník v Česku známějšího Jurije Andruchovyče, také ze západoukrajinského Ivano-Frankivska. Prochasko čeká v Česku na objevení, zatím vyšel jen před čtyřmi lety román Jinací. Prochaskovy velmi autobiografické prózy jsou pozoruhodným pohledem na Ukrajinu, ale – to mě mile překvapilo – i na českou kulturu. Poslechněte si Prochaska alespoň ve slovenské verzi, v překladu Petra Orieška: Mne sa čeština páči tiež. Keď vychádzam na balkón, nadchýnam sa jej dlhými a krátkymi samohláskami, vytvárajúcimi neopakovateľnú melodiku nahromadením štyroch spoluhlások v slove, ktoré je zložené zo štyroch zvukov. Páči sa mi tá detinskosť pri triafaní sa do prízvuku, keď odpovedám na otázky z učebnice. Spomínam si na divné české knižky pre deti zo začiatku sedemdesiatych rokov, na ich neopakovateľnú grafiku, ktorá vtedy znamenala viac ako prazvláštne veršíky o tom, že „dědeček měl kolotoč a snědl ho červotoč“. Vracajú sa mi spomienky na pražské pivárně a vinárne pre robotníkov, do ktorých nechodia turisti. Pokúšam sa predstaviť si, ako tie vety mohol vyslovovať môj milovaný Hrabal… Čistá radosť. Žiadny dôvod na skľúčenosť.

Druhým úlovkem z Bratislavského knižního festivalu je kniha Jeden z nás: Príbeh o Nórsku. Autorkou je věhlasná norská novinářka Åsne Seierstad. Od poloviny devadesátých let přinášela reportáže z válečných oblastí od Balkánu po Afghánistán. Její nejúspěšnější knihou je Knihkupec z Kábulu, která vyšla v roce 2005 také česky. Nejtěžší úkol však na ni čekal tam, kde by to nikdy nepředpokládala, doma, v klidném Norsku. Před pěti lety zabil tehdy dvaatřicetiletý Anders Breivik 77 především mladých lidí. Åsne Seierstad měla původně napsat jen dvě reportáže pro americký týdeník Newsweek, který tehdy ještě vycházel na papíře, ale v případu uvízla, slíbila knihu. Začala na ní pracovat souběžně se soudem a vydala ji v roce 2013. Název Jeden z nás: Príbeh o Nórsku zvolila proto, že během práce pochopila, že nejde jen o Breivika, ale o celou společnost, o tom, co znamená někam patřit, jak píše v doslovu.

Kniha Jeden z nás vypráví příběh v širších souvislostech a odkrývá Breivikovy kořeny. Určující byly zřejmě dvě okolnosti. Breivikovi evidentně chyběla rodičovská láska a do života si nesl nevýrazné vybavení pro vysoké ambice. V jeho životopise se opakuje modelová situace: chtěl být uznáván, ale neměl na to, okolí nebylo ochotné akceptovat jeho ctižádost. Cituji z knihy: byl průměrný ve většině věcí – průměrně vysoký, s průměrným prospěchem, průměrně i šikanoval. Jeden z nás: Príbeh o Nórsku je napínavá, smutná a potřebná kniha. Není podle mne jen o Norsku, ale o celé euroamerické civilizaci, o tom, že největší své ohrožení produkuje sama, ať už rostoucí anonymitou, nebo naivistickým přístupem. To pod tlakem tragédie snad tušil tehdejší norský premiér Jens Stoltenberg, když svůj projev po masakru zakončil větou: A nikdy naivita. Jestli se toho drží jako generální tajemník NATO, je ovšem otázka.

Překvapením pro mne byl nakladatel. Knihu Jeden z nás: Príbeh o Nórsku totiž ve slovenském překladu Miroslava Zumríka vydalo jedno z nejmladších slovenských nakladatelství – Absynt, psáno s ypsilonem a t na konci. Vzniklo před dvěma lety, vymysleli si ho dva kamarádi, sídlí v Krásně nad Kysucou a zaměřuje se na světovou reportážní literaturu. Na Slovensku je o knihy z Absyntu zájem a dostanete se k nim i v české distribuci. Stejně jako v případě Prochaskovy knihy je ale nejpraktičtější internet.

Ukrajinci Taras Prochasko i Jurij Andruchovyč jsou někdy označováni za evropské magické realisty, ale tahle původně latinskoamerická charakteristika je v Evropě mnohem rozšířenější. Myslím si, že pasuje i na právě česky vydanou další knihu maďarského spisovatele Györgye Spiróa Žena, propánakrále!

Tahle kniha je hostina srandy, Spiró ironizuje všechno a všechny. Márquezovskou rodinu Buendíů tu představuje rodina Vulnerů, v příběhu dojde k cikánské válce a vznikne Maďarské komunistické království. Králem se stane elektrikář Josef Krul, ovšem způsobem, který připomíná Kafkův Zámek naruby. Krula nejdřív odchytí a zavřou, pak z něj udělají krále jménem Josef III. a záhy mu začnou přezdívat Dobrota Milosrdný. Spiró předpovídá rozpad EU, podobně jako se to stalo římské říši – na západní a východní, tedy na ZEU a VEU. Josef III. je rozvedený, nic mu tedy nebrání, aby se oženil s Reou Vulnerovou, okamžitě přejmenovanou na Reginu Hungarissimu.

Výtečnou persifláž Györgye Spiróa Žena, propánakrále! vydalo nakladatelství Malvern v překladu Roberta Svobody.

Magickou hrou je i román Faravidova říše spisovatele Bengta Pohjanena. Pohjanen je sice občan Švédska, ale etnicky je Fin. Ale aby to nebylo tak jednoduché, není Finem, jako jsou třeba na Slovensku Maďaři pořád Maďaři. Švédští Finové na severu jsou totiž od roku 1809 odděleni od Finska hranicí a od osmdesátých let 20. století se považují za svébytný národ Meänkalijců s jazykem meänkali. Švédský parlament v roce 2000 tento jazyk zrovnoprávnil se švédštinou, sámštinou a finštinou a v některých oblastech mu přiznal postavení jazyka úředního. Bengt Pohjanen je jedním z nejvýznačnějších meänkalijských intelektuálů a dá se o něm mluvit jako o národním buditeli. I když dnes ve světě řada jazyků zaniká, ve Švédsku na konci 20. století vyvrcholil opačný proces – nový jazyk a národ byly ustaveny, došlo tam k něčemu podobnému, jako bylo české národní obrození. Pohjanenova kniha Faravidova říše hraje v tomhle vývoji roli rukopisů, ale na rozdíl od českých podvrhů jsou tyhle příběhy z dávných severobotnických dějin přiznanou literární fikcí. Pohjanen vytváří ságu a mytologii s králi a čaroději jako autorské dílo.

Epos Bengta Pohjanena Faravidova říše přeložil z meänkalijštiny Michal Kovář, vydalo ho nakladatelství Pavel Mervart.

Pravým Finem z Finska je Pentti Saarikoski, severský beatník ovlivněný nejen Američany, ale také Joycem a Henrym Millerem. Česky od něj zatím vyšel jen ve Světové literatuře úryvek z knihy Čas v Praze z roku 1967. Nakladatelství Dybbuk ho uvádí v prvním českém knižním překladu třiatřicet let po jeho smrti knihou Dopis pro mou ženu. Je to syrový proud zážitků a úvah z Dublinu z roku 1968, i po skoro padesáti letech nářez, jehož čtení mi připomnělo setkání s Kerouakovým románem Na cestě. Saarikoski je ale tvrdší a rukopis Dopisu pro mou ženu upravoval k vydání jen mírně, sílu vědomě otevřené zpovědi zachoval.

Beatnickou knihu Penttiho Saarikoskiho Dopis pro mou ženu přeložil Michal Švec.