Je snad zbytečné připomínat, že přestože byl švýcarský učenec C. G. Jung (1875-1961) kulturně i výchovou zakotven v evropské humanitní tradici, a to včetně rodinného protestantského dědictví, neměl nikdy problémy s tím z tohoto ukotvení vystoupit a věnovat se studiím, jež by mu vlastně měly být – dobově, kulturně i profesně – uzavřeny. Ovšem, jak víme, a jak prokazují i jeho spisy, právě tím se Jung nejen že neřídil, ale přímo šel proti těmto "přikázáním". A je jasné, že právě v tom jistě tkví jeden z kořenů Jungovy neustávající relevance a významu, a nejen proto, že učenec, který není ortodoxně připoután k jedinému možnému diskursu, si tím otevírá cestu k nečekaným setkáním a poznáním. Došel by jinak například k následujícímu závěru?

"Člověk ve své moderní variantě se sice domnívá, že se může beztrestně měnit nebo být proměňován působením zvenčí, ale přitom nadále trvá ona úžasná, či lépe řečeno děsivá realita, že přes veškerou civlizaci a křesťanskou výchovu je dosud zajat v nesvobodě jako zvíře. Proto může kdykoliv propadnout velkému zvířeti. To je právě dnes universální pravda více než kdy jindy, zaručeně nezávislá na vzdělání, výchově, jazyku, tradici, rase a místu bydliště."

Alchymii a jejím textům se Jung věnoval dlouhodobě, jeho zájem přitom začal – vlastně, na psychoanalytika příznačně – díky snům, jež měl v druhé polovině 20. let. A jak později napsal, "až poté, co jsem se důvěrně obeznámil s alchymií mi došlo, že podvědomí je procesem, a že psyche proměňována či rozvíjena vztahem ega k obsahu nevědomí." Začal tedy alchymistické texty nejen sbírat, ale i studovat a nacházet tak v nich jak potvrzení svých teorií, tak další potřebné podněty. Jak vidíme například z této citace: "Z obrovské role, jakou hrají protiklady a jejich sjednocení, je pochopitelné, proč alychymistický jazyk tak miluje paradox. Alchymie, která chce dospět ke sjednocení, se snaží protiklady nejen pospolu vidět, ale také je pospolu vyslovovat..."

A možná bychom jako ukázku Jungem uváděného textu ocitovat jeden, veskrze srozumitelný. Pochází ze spisu Petruse Bonuse Pretiosa margarita novella z roku 1622: "Kámen za svého vznikání a své sublimace jako podobenství odpovídá všem věcem ve světě, konkrétním i ideálním. Proto můžeme mluvit a pojednávat o všem, o ctnostech a neřestech, o nebi a všem tělesném i netělesném, o stvoření světa... o všech Elementech ... o věcech podléhajících zkáze i věčných, viditelných a neviditelných, o duchu, duši a tělu..., a o životě a smrti a dobru a zlu, o pravdě a omylu, o jednotě a mnohosti, o bídě a bohatství, o věcech prchavých a pevných, o válce a míru, o vítězi a poraženém, o práci a klidu, o spánku a bdění, početí a zrození, o chlapci a starci, o muži a ženě, o silném a slabém, o bílém a červeném a libovolně jinak zbarveném, o pekle a propasti a jejich temnotách, a také o sirných ohních, a o ráji a jeho vznešenosti, jasu a kráse a nezměrné glorii, zkrátka: o všem, co je, a o všem, co není, o čem se smí mluvit a o čem se mluvit nesmí – to všechno se dá vypovídat o tomto ctihodném Kameni." Jen na vysvětlení, Kámen označuje jednak výchozí látku, prima materia, jednak i konečný produkt Díla... Jímž samozřejmě nemělo být banáloní zlato, jak nám tvrdí pohádka Císařův pekař, ale proměna. Proměna duše, proměna všeho. A ještě jedno podotknutí: necítíte v Bonusově citaci i závan taoismu?

Mysterium coniunctionis (1963) je završením Jungových studií alchymie, již předtím jí věnoval obsáhlý spis Psychologie a alchymie (1947), který už česky vyšel. Tentokráte ovšem dostáváme do rukou závěrečné shrnutí – a dobře tomu.

Josef Rauvolf, překladatel a publicista