MeziŘádky 8. 2. 2020 (Z. Pavelka)

Už si nevzpomínám, kdo mne pobavil tvrzením, že magický realismus pochází z Haliče. Možná to byl Josef Kroutvor v některé ze svých literárně frivolních úvah, ale ani malíček bych za to k ohni nepřiblížil. Zato mne tahle definice dostihla při četbě právě vydaného českého překladu zřejmě nejpovedenější knihy Alejandra Jodorowského Kdeže ptáče nejlíp pěje.

Nejprve stručné encyklopedické heslo: Alejandro Jodorowsky se narodil v severochilském přístavním městě Tocopilla v roce 1929 židovským rodičům z Ukrajiny. Když mu bylo deset, přesídlili do Santiaga de Chile. V šestnácti publikoval Alejandro první básně a vřadil se do společenství, v němž v té době už mířila ke slávě hvězda Nicanora Parry. Jako herec debutoval Alejandro o rok později v pantomimě, v osmnácti se zapsal k univerzitnímu studiu psychologie a filozofie. Ve čtyřiadvaceti mu však Chile začalo být těsné, zamířil nejdříve do Paříže, odtud v roce 1960 do Mexika, pak do New Yorku, a nakonec se v roce 1974 usadil natrvalo ve Francii. Během té doby se věnoval pantomimě, s Fernandem Arrabalem a Rolandem Toporem založil avantgardní divadelní skupinu Mouvement panique, začal psát a zčásti i kreslit komiksy a točit filmy. Z nich nejvýznamnější je velmi neobvykle pojatý western El topo (česky Krtek) z roku 1970, v němž se míchá surrealismus s mystikou a esoterikou a předznamenává pozdější Jodorowského filozofickou a zároveň terapeutickou aktivitu, kterou nazval psychomagií. Postupně se Alejandro Jodorowsky stal úspěšným komiksovým autorem, a kromě jiných výtvarníků spolupracoval s francouzským kreslířem Moebiem. Právě především v roli autora komiksů byl jedním z nejobdivovanějších hostů loňského pražského veletrhu Svět knihy.

A teď k románu Kdeže ptáče nejlíp pěje. Je to nářez, na jaký asi nezapomenete. Jestli vás uhranulo Márquezových Sto roků samoty nebo Podzim patriarchy jako ohromující metafora opakujících se lidských vášní a tužeb, dostane vás Jodorowského vyprávění ďábelskou směsí reality a fantazie. Jodorowsky vypráví o své rodině, o svých předcích, o sefardských a aškenázských Židech, kteří procházeli světem stíhaní pogromy a násilím všeho druhu. V jedné z historických odboček se vrací až do roku 1492, kdy Isabela Kastilská se svým manželem Ferdinandem Aragonským vyhnali po dobytí Granady ze Španělska všechny Židy, kteří nechtěli konvertovat ke katolicismu. Jodorowského vypravěč, tedy sám Jodorowsky, to popisuje jednak básnicky jako zánik soužití Koránu, Tóry a Evangelia, a panovníky bez rozpaků označuje naopak zcela nepoeticky za zloděje, kterým šlo o zlato, které mělo naplnit královské pokladnice. Jak víme, Kolumbus se vydal na cestu teprve po tomhle nuceném exodu, indiánské bohatství na Španělsko teprve čekalo. A jen na okraj: s těmi bohatými Židy, kteří konvertovali, si zas poradila inkvizice, kterou zmíněná katolická veličenstva pustila jako svůj zlodějsko-mocenský nástroj ze řetězu.

Jodorowsky v prologu románu píše: Všechny postavy, všechna místa a všechny události jsou skutečné. Tato skutečnost je však proměňována a vyzdvihována až na úroveň mýtu… Tato kniha, krom toho, že je románem, je i prací, která by, pokud bude úspěšná, chtěla posloužit k tomu, aby ji každý čtenář následoval, a tak prostřednictvím odpuštění proměnil svou vlastní rodinnou historii v hrdinskou ságu.

A román Kdeže ptáče nejlíp pěje takovou magickou ságou podle mne je. Představte si obrovský stůl a na něm nepřeberně tapas, se všemi možnými magiemi, mýty, pověrami a mystikou spolu s velkými a malými událostmi a postavami. Můžete, ale nemusíte věřit tomu, že Jodorowského prapradědečkem z matčiny strany byl car Alexandr I., že dědeček z otcovy strany, rovněž jména Alexandr, s babičkou Terezou vstoupili na chilskou půdu ve Valparaísu jen pár hodin před ničivým zemětřesením 16. května 1906 a přežili díky duchovi, který Alexandra neustále provázel, že Jodorowského otec Jakub se stal blízkým spolupracovníkem Luise Emilia Recabarrena, významného chilského dělnického předáka, protože se objevil na jednom shromáždění nevědomky v křiklavém oblečení po Recabarrenovu strýci.

Fantaskně-realistický román Alejandra Jodorowského Kdeže ptáče nejlíp pěje vydalo nakladatelství Malvern v překladu Martina Švehlíka a Marwina Lee Becka s výraznou, nepřehlédnutelnou obálkou Františka Štorma.

Podobně jako Alejandro Jodorowsky je živou ilustrací pohyblivého světa také japonská spisovatelka Jóko Tawadová. Narodila se v Tokiu v roce 1960, doma vystudovala ruskou literaturu a pak odjela do Německa. V Hamburku a v Curychu vystudovala literaturu německou, od roku 2006 žije v Berlíně a své prózy píše japonsky i německy. Nakladatelství Dybbuk ji představuje poprvé v českém překladu její zatím poslední novelou Emisar z roku 2014.

Emisar je formálně vzato klasická dystopická sci-fi, ale tematicky odráží proměnu otevřeného světa konce 20. století v čím dál zjevnější regres v novém miléniu směřující do orwellovských vizí. Příběh se odehrává v budoucím Japonsku, které se uzavřelo světu a dospělo k tomu takhle jednoduše, poslechněte si, jak to Jóko Tawadová vypravuje:

Hlavní náplní práce zákonodárců bylo překrucovat zákony, jak se jim hodilo. O tom, že se v zákonících někdo vrtá, nebylo pochyb, jejich změna byla na denním pořádku, přitom ale vůbec žádné informace o tom, kdo je mění, za jakým účelem a jakým způsobem s nimi manipuluje, se na veřejnost nikdy nedostaly. Lidé měli strach, aby neporušili zákony, o nichž neměli ani páru, nikdo si nechtěl spálit prsty, a tak všichni žili pod neustálou autocenzurou s instinkty vyostřenými jako břitva.

Ve zkratce jen doplním autorčin situační popis: když byla uzákoněna politika izolacionismu, novináři vládu podpořili především proto, že se neodvážili přiznat, jaké z nich dělá vláda blbce. A tak stoletý Joširó, který se stará o svého křehkého pravnuka, už jen vzpomíná na dobu, kdy policie ještě nebyla zprivatizovaná a sirotkům se ještě neříkalo nezávislé děti. Právě proměna jazyka výmluvně usvědčuje uzavírající se společnost z cesty do pekel.

Novelu Jóko Tawadové Emisar přeložila z japonštiny Klára Macúchová.

Do třetice ze světové literatury od nejbližších sousedů. Marta Dzido je polská spisovatelka a filmařka. Narodila se v roce 1981 a do dospělého světa vstupovala v devadesátkách, které i v Polsku nesly onačejší naděje než dnešní všelijak naivisticky kostrbatě nebo naopak technicky přímočaře vyjevovaná nejistota. Možná proto patří k hlavním tématům Marty Dzido ženský svět a vedle filmových dokumentů a próz se také věnovala historii novodobé polské politické emancipace v reportážní knize Ženy Solidarity.

V českém překladu poprvé Martu Dzido představuje nakladatelství Dokořán pozoruhodnou novelou Slast. Je to milostný příběh vyprávěný na střídačku, ona a on v útržcích, jak se seznámili, co je k sobě přitahovalo, z čeho vyšilovali, čím si byli. Popravdě mi tahle próza připadala jako pozdní ozvěna šedesátek a květinových dětí a překvapilo mne, že tahle inspirace se za textem opravdu skrývá. V závěru to totiž autorka stvrzuje v kratičkém poděkování za šestitýdenní rezidenční pobyt v Praze poskytnutý visegrádským fondem, kdy přidala poděkování těm, které při psaní poslouchala. Jmenuje mezi nimi Jane Birkinovou a Serge Gainsbourga a Lou Reeda a mezi dalšími pomyslnými patrony knihy uvádí Jeana-Luca Godarda a své krajany a zároveň starší kolegy-režiséry Krzysztofa Kieślowského a Andrzeje Żuławského. Tuhle poetickou, pocitově, smyslově bohatou a otevřenou knížku vám doporučuji proto, že je to silné, povzbuzující čtení. Že si pohrává s posmutnělou nostalgií, ale nesklouzne k žádnému skuhrání ani k sentimentálnímu dojímání. Že i když se v té knížce neřekne ani jednou „Miluju tě!“, je to o tom.

Novelu polské spisovatelky Marty Dzido Slast přeložila Anna Plasová.