Za sto let se počet Evropanů zdvojnásobil na 250 milionů a průměrná délka života se prodloužila ze 40 na 50 let. Stroj je symbolem zítřka, roste industrializace, vesele se čoudí z továrních komínů a lidský duch si převratnou rychlostí podmaňuje přírodu. Z venkova se do měst valí lidé za vidinou příležitosti zažít konečně život trochu po pansku. Stačí se přičinit a chytit štěstí za pačesy.

V próze Zuzany Kultánové jde o existenci a lidskost. O Augustina Zimmermanna, který nechal v ozubených kolech moderního věku neopatrně duši. A ty nadějné časy ho šmelcují do bezvědomí. Jako by neměl žádný morální základ, točí se ve víru doby coby spadané listí a je čím dál víc bez dechu.

Pro autorku jsou v knize důležitější věci existenční a existenciální než to, aby se snažila tak či onak ideologicky představit Zimmermanna jako pouhou oběť chamtivé doby. Každá má svoje trampoty a zlatý věk je pouze chiméra.

Zimmermann trpí na "špatné časy" jen jaksi druhotně. Je to ten typ člověka, na kterého padá stín, ať udělá, co udělá. Především je to krystalický sobec, ve kterém se životaběhem utvrdilo přesvědčení, že ostatní lidé jsou tu především na obtíž. Čím hůř se mu daří, tím víc se v něm tohle přesvědčení zabydluje. Lidé kolem chtějí pro něj jen to nejhorší, žena s vyvdaným dítětem a dalšími vlastními pro něj nemají pochopení, bratr mu nechce dávat peníze, když potřebuje. A navíc všichni ti továrníci a jejich vyšňořené paničky, hamižní obchodníci. A taky věrolomní Židáci.

Prostě všichni jsou proti němu, nikdo si neumí představit, jak je k Zimmermannovi život tvrdý. Na pivo a kořalku ale vždycky nějak schrastí. Pak dostane kuráž, ví jasně, kdo mu škodí, má plány, jak s bídou zatočí. Pro začátek se ale zpije do němoty, zbije ženu i děti a ráno zaspí do práce, odkud ho vyhodí. Však on jim jednou všem ukáže. Zatímco vzteklé oči plápolají lihem, Zimmermann se s nebohou rodinou propadá hlouběji a hlouběji do bezvýchodnosti.

Augustin Zimmermann je kniha převážně temná. Vypráví o slabém člověku, o jeho neklidu, o frustraci, zhoršované až pekelnými alkoholovými výplachy. Slovy se podařilo vybudovat lepkavou a zpocenou atmosféru, plnou křiku, horečnatých stavů, zápachu a tísně.

Text, inspirovaný skutečným příběhem, dokázal onu skutečnost zprostředkovat bez zaváhání. Cenné je na něm také to, že v sobě má prvky obecného podobenství. Za co může okolní svět a za co si může člověk sám? V čem to je, že jeden zvládne chudobu se ctí a s jiným šijou všichni čerti? Co všechno může mít vliv na takové apokalyptické zmršení charakteru?

Strhující novela Zuzany Kultánové možná připomíná hlavně to, že nebezpečí materialistického hédonismu číhá i na chudého, a spolu s chamtivostí a závistí může zničit jakýkoliv život v jakékoliv době.

psáno pro Hospodářské noviny