Přesně tak by měla vypadat přínosná studie: zaměřit se na dosud neznámé či opomíjené téma a důkladně je osvětlit. V případě Mikovy knihy je to doba, již Jiří Kolář (1914-2002) strávil na Kladně. Doba, jež byla pro Koláře jakožto básníka i výtvarníka, ale i jako člověka velice důležitá a jistě i stejně tak formující. O to více překvapí, že doposud se tomuto období nikdo nevěnoval, a že se stávající kolářovské studie – a že jich nebylo málo, nemluvě o fundovanosti jejich autorů – o Kolářově životě a aktivitám, svázaným s Kladnem zmiňovaly velice skromně, v podstatě jakoby je pomíjely.

Samozřejmě je to přístup zrádný, jak víme z řady jiných příkladů, protože právě raná léta hrají často tu nejdůležitější roli, je to doba, kdy se utváří základy, na nichž je pak stavěno. Větší pozornost je přitom věnována nástavbám, jistě vznosným, výtečným, kvalitním. Ale, vše z něčeho vyrůstá... Ostatně, v polovině 80. let v samizdatovém rozhovoru říká: "Většinu let, kdy člověk nejintenzivněji a nejčistěji chápe svět, jsem prožil v Kladně. V bytě, s pohledem přímo na hutě, na vysoké pece, kde celé noci byly ozařovány přísvitem žhavé lávy, kterou vylévali hutníci. Když jsem pod zorným úhlem této scenérie a pocitu z ní četl poprvé Sandburga, jako by se najednou stal mým rodným básníkem." A jinde píše: "Třísky uhlí nelze odstranit, zabodnou se do pleti, a zmodrají, asi se mně zařezalo do duše moc černých třísek."

Kolář se sice na Kladně nenarodil, pochází z jihočeského Protivína, do města hutí a dolů se s rodiči přistěhoval, když mu bylo jedenáct, a jistě to musel být šok. Rodině se zrovna moc nevedlo, stále se stěhovali, Kolář měl i po vyučení truhlářem problémy s tím najít práci, býval na podpoře, dělal, co se dalo. A mezitím hodně četl a stýkal se s místními výtvarníky, literáty. A také se hodně angažoval v levicových organisacích a ještě před válkou vstoupil, jistě pod vlivem krizí poznamenaného prostředí do KSČ. Po válce, dlužno dodat, z partaje vystoupil...

Dočteme se o neutěšené situaci na Kladně, o angažovanosti protiněmeckého odboje, o místní umělecké scéně, výstavách, vydavatelstvích, zkrátka o všem, co mladého Jiřího Koláře utvářelo. Jiří Mika také píše o počátcích Kolářovy tvorby, o prvních publikacích, o jeho postupném pronikání do kruhů pražských básníků a výtvarníků, o seznámení s Jindřichem Chalupeckým a dalšími umělci, kteří posléze tvořili Skupinu 42 – a píše také o Kolářově postupném odpoutávání se od Kladna, které opustil ještě v roce 1945. Jistě je dobré, že tím ovšem kniha nekončí, naopak, pokračuje i popisem dalšího Kolářova života.

O tom všem snáší Mika předsvědčivé důkazy, archivní dokumenty, vzpomínky pamětníků, přátel, citace z korespondence. Dozvídáme se tak například, že budoucí básník na měšťance zrovna nevynikal v "jazyku vyučovacím a nauce o písemnostech", z češtiny totiž měl trojky, stejně tak měl budoucí precizní mistr koláží dvojky z "ručních prací výchovných". A z mravů měl hned trojky, na okraji vysvědčení je ještě připsáno, že "utíká bez povolení ze školy." Jistě, je to spíš pikantérie, ale zajímavá.

V každém případě se jedná o knihu velice cennou, a také, díky nápadité grafické úpravě, krásnou. Vlastně, co chtít víc!

Josef Rauvolf