Z celé knihy sálá jeho vztah k přírodě, k životu v ní, k jejím možná někdy krutým, přesto však potřebným zákonům – do kontrastu k této říši pak staví lidskou společnost, se všemi jejími chybami, předpojatostmi, omezenostmi, hloupostmi. Thoreau tak v sobě nezapře břitkého pozorovatele a komentátora okolního dění, jak jej známe z jiných textů, a to včetně jeho nejznámější knihy, jíž je Walden aneb život v lesích.

Deníky si začal psát ve dvaceti, na podnět svého staršího přítele, též známého spisovatele a myslitele R. W. Emersona. Úplně první záznam, z 22. října 1837

tak zní: "‘Čím se teď zabýváš?’ zeptal se mě. ‘Vedeš si deník?’ Dnes tedy pořizuji svůj první zápis." Těmi pak vyplnil sedmačtyřicet rukopisných svazků, dohromady na dva milióny slov, výbor z nich vyšel v šedesátých letech 20. století ve čtrnácti svazcích. A z toho i vybíral překladatel Jan Hokeš, který se – chvályhodně – věnuje Thoreauovi soustavně.

Thoreau ve svých záznamech popisuje nejen své dlouhé procházky krajinou, výlety na lodi, nocování v přírodě, ale i pozorování, jež si z těchto cest přináší. A nejsou to pozorování lecjaká, všechna jako by přitom měla jednotící motto: "Hodnotu každého zážitku lze samozřejmě poměřovat nikoliv množstvím peněz, které nám přinesl, nýbrž tím, v jaké míře se jeho zásluhou dál rozvíjíme."

Příroda a kontakt s ní byla pro Thoreaua zásadní a určující, v jednom zápisku proto radí: "Chcete-li si udržet dobrou náladu, vyrážejte na dlouhé procházky po lesích a polích za bouřlivého počasí nebo v hlubokém sněhu. Potýkejte se s drsnou přírodou. Zakoušejte zimu, hlad a únavu." A v jiném se dočteme, "Chcete-li si uchovat zdraví, dbejte, abyste souzněli s každou náladou přírody." Přírodu přitom dokázal popisovat jako rozený básník, slovy, připomínající doteky mistrova štětce: "Nejprve přichází šedavý soumrak, opěvovaný básníky, s temnými pruhy oblaků, jež se táhnou až k zenitu. Na východě se pak mezi ně krade mračno, které začně žhnout, jako by se v jeho hrudi skrýval vzácný drahokam – do jeho horního okraje se zařezává hluboký oblý zlatošedý záliv, zatímco tenké sloupce nadýchaných par, rozbíhající se paprskovitě z téhož ohniska a připomínající vojska v lehké zbroji, dopadají pravidelně na svá místa." Přírodu přitom hájil, a například tento zápis z 28. září 1857 by si mohla jako motto vytknout každá ekologická organisace: "Jestliže jsou někteří lidé stíháni za týrání svých dětí, jiní si zaslouží být stíháni za poškozování tváře přírody, která jim byla svěřena do péče."

O tom, že se Thoreau stavěl kriticky k vládě a jejím zastupitelům svědčí i tento jistě sympatický a pochopitelný zápis: "Nedávno jsem zašel do obchodu koupit závoru na vchodové dveře, jelikož – jak jsem sdělil prodavači – sem přijede guvernér. ‘Jojo,’ přikývl, ‘a taky zákonodárný sbor.’ ‘V tom případě si ty závory vezmu dvě,’ řekl jsem. Po závorách a zámcích byla prý tou dobou neustále sháňka, poněvadž se vědělo, že nás navštíví naši ochránci." Zkrátka, Thoreau byl sice možná spíše introvert, zároveň se však dokázal ozvat. Však si také zapsal: "Nedostanu-li vzteklinu a nehrozí-li, že mohu pokousat a nakazit nevinného, nenechám si nasadit náhubek."

Stejně ostře se vyjadřoval proti rasismu, sympatizoval s Johnem Brownem, pomáhal uprchlým otrokům, byl dalek jakékoli bigotnosti: "Neupřednostňuji jedno náboženství či filosofii před jinými. Přeji si být oproštěn od omezenosti, předpojatosti, přehánění a zaslepenosti." A ještě: "Nevnímám žádnou triumfální převahu takzvaných křesťanů nad takzvanými mohamedány. Národ, ve kterém namísto lidských zásad převládají rasové předsudky, není křesťanský."

Thoreau s některými zápisy pak dál pracoval ve svých knihách, ať již to byl zmíněný Walden, Týden na řekách Concord a Merrimack nebo Mainské lesy či různé eseje. Mimochodem, všechny, ale nejen ty, máme v kvalitních překladech.

Jak je vidno z ukázek, Henry David Thoreau (1817-1862) rozhodně není žádným dobovým autorem 19. století, ale myslitelem, jehož hlas je stále aktuální.

Josef Rauvolf