MeziŘádky 6. 3. 2021 

Jsme v situaci, která byla před pouhým rokem pro většinu z nás naprosto nepředstavitelná. Okem neviditelný virus nutí lidi všude na světě šlápnout na brzdu. A právě nedávno vyšla shodou okolností kniha, která slovem a obrazem odhaluje paradoxy světa, který obvykle považujeme za normální a který tu virovou invazi umožnil. Kniha je to velká a jmenuje se Věčný performer Milan Kohout.

Ačkoli je Milan Kohout dneska zřejmě nejvýznamnější a ve světě uznávaný český performer, myslím si, že je na místě, abych ho představil. Milan Kohout se narodil v roce 1955 v Plzni, tam také vystudoval elektrotechniku a získal inženýrský diplom. Současně už ale tíhnul k undergroundu, a tak se potom živil jako dělník a topič. Když v roce 1986 podepsal Chartu 77, stal se obětí známé akce Asanace a byl z Československa vyhoštěn. Dva roky čekal v uprchlickém táboře v rakouském Traiskirchenu, než mu byl udělen azyl ve Spojených státech. Usadil se v Bostonu, kde vystudoval další vysokou školu, tentokrát uměleckou, a v roce 1994 se stal členem tamější umělecké skupiny Mobius Artist Group. Žije v Bostonu, kde na školách přednáší, často přijíždí do Česka a vystupuje po celém světě.

Kniha Věčný performer Milan Kohout je dokumentem prakticky všech jeho performancí od roku 1982 do roku 2017. Ta úplně první se jmenuje Chci být prasetem. V prasečí porodnici v jedné vesnici u Plzně si lehl k prasnici se selaty, aby dal najevo, že je to pro něj přijatelnější společnost než tehdejší režim. Fotodokumentaci zabavila Státní bezpečnost, unikly jí jen tři fotografie. Druhá performance Svatební dar z roku 1983 už se však zachovala jako krátkometrážní osmimilimetrový film natočený Jiřím Dvorským. Dokument vyhrál hlavní cenu celostátní soutěže amatérského filmu v Nových Zámcích. To jsou ty paradoxy, jak by řekl Ferdinand Vaněk. Remastrovanou verzi tohoto snímku najdete na Youtube. Poslední v knize uvedená performance byla patrně nejdelší. Milan Kohout se připojil jako kandidát do volby českého prezidenta. Neposbíral ale dost podpisů, aby mohl být vůbec volen. Přesto tuto performanci považuje za jednu ze svých nejúspěšnějších, protože podle jeho slov se mu jejím prostřednictvím zřejmě v dosud největší míře podařilo prolnout umění se životem a život s politikou. A v závěrečném shrnutí popsal své krédo. Alespoň část ocituji:

…umění je nejcennější a neprodejní hodnotou, kterou lidská společnost evolučně vytvořila a jedině pomocí ní může přežít i do budoucna. Hodnotou, která má hlavně etický rozměr. Leč, jak se zdá, kapitalistický ekonomický systém svojí sebezáhubnou žravostí naprosto zatemnil mozky lidstva a žene ho až do vyhynutí života na naší malé kuličce, pokyvující se v elektromagnetických vlnách vesmíru. Proto dnes musí být každé umění politické a autenticky prožívané a každý umělec musí být revolučním politikem, který se snaží zlomit hnáty před našimi zraky skákajícím iluzím života.

Mezi první a poslední performancí jsou v knize dokumentovány desítky dalších. Některé patří k veselým historkám ‒ to když přišel v Ostravě do banky a požádal o založení účtu. Jako vklad přinesl dva kýble uhlí, údajně nejbezpečnější komoditu hedgeových fondů. Vyvedli ho, samozřejmě, s policejní asistencí.

Vážnější a riskantnější byla jeho performance na náměstí Nebeského klidu v Pekingu. V roce dvacátého výročí masakru na tomto místě se tam vydal a takhle je to popsáno v knize:

Kohout se domníval, že současná čínská vláda musí ukončit zarputilé mlčení ohledně masakru a přistoupit na veřejnou diskusi o této „krvavé historické skvrně“, při níž by se konečně „vytřela krev“ z dlažby náměstí Nebeského klidu. Proto, jako kurátor desátého Open International Performance Art Festivalu a i participant, vzal kýbl a mop a přišel na ono náměstí, aby začal vytírat dlažbu (musel jako všichni návštěvníci projít rentgenem stejným jako na letišti). Asi po sedmi minutách jeho vytírání ukončili čínští policisté a přikázali mu opustit náměstí.

Musím dodat, že Kohout není aktivista, jak by se mohlo zdát. Nebojuje za práva nějaké menšiny, vrstvy nebo komunity. Míří doprostřed, na takzvané obyčejné lidi, aby jim odhalil, kde a v čem podléháme mámení a šalbě. V tom je inspirativní právě dneska víc než kdy jindy.

Dvojjazyčnou, anglicko-českou knihu Věčný performer Milan Kohout vydalo Nakladatelství Petr Štengl. Chcete-li se o Milanu Kohoutovi dozvědět víc, ve stejném nakladatelství vyšla před deseti lety jeho autobiografická próza Proveď vola světem, volem zůstane. A v archivu Českého rozhlasu Vltava byste mohli v cyklu Osudy najít pětidílný pořad s Milanem Kohoutem, také z roku 2011.

Když byl Michel Houellebecq v roce 2005 hostem Pražského festivalu spisovatelů, působil jako pravý opak Milana Kohouta, spíš plaše a rozhodně ne furiantsky. Jenže svými romány odkrývá velmi nemilosrdně stejně jako Kohout slabá místa společnosti. A samozřejmě vyvolává u jedněch obdiv, u druhých sklízí zatracení. Což sice nutně nemusí, ale také může znamenat, že svou práci dělá dobře.

Nakladatelství Vyšehrad vydalo nedávno v překladech Alana Beguivina pod názvem Eseje výbor z Houellebecqových nerománových textů. Je to však svazek obsahově hodně pestrý. Vedle esejů a drobnějších úvah jsou zde také čtyři rozhovory a delší text na pomezí reportáže a novely nazvaný Lanzarote. Pozoruhodné je, že ve všech najdete Houellebecqa z románů – v každé chvíli musíte být při četbě připraveni na ostrý zlom a nečekanou situaci. Jediný z textů však má řeznický nůž hned v názvu: jmenuje se Jacques Prévert je vůl. Řadě z vás, českých posluchačů, teď jistě trochu zatrnulo u srdce. Prévert byl jistou dobu i v Čechách podobně jako předtím ve Francii oblíbeným a čteným básníkem. Nad tím se však Houellebecq nedojímá. Hodnotí Préverta dnešníma očima, které nemají důvod sdílet optimismus poválečných generací. Jenže Houellebecq nekydá na Préverta hnůj, jak by se podle tak drsného titulku dalo čekat. Prévertovi přiznává přirozenost a respektuje jeho inspiraci životem. Vadí mu však klamavý styl zvaný poetický realismus, tedy lakování na růžovo. Poslechněte si aspoň část z té literárněhistorické popravy:

Prévert píše, jelikož má co říct, to je mu třeba přičíst ke cti. Bohužel to, co říká, je bezmezně hloupé, někdy je vám z toho až zle. Jsou tam hezké nahé dívky, buržousti, jimž pouštějí žilou, jako když zaříznou prase. Děti jsou sympaticky nemorální, uličníci svůdní a mužní a hezké mladé dívky se jim poddávají; nosí Řád čestné legie a jejich ženy jsou frigidní; kněží jsou odporné staré harpyje, jež vynalezly hřích, aby nám bránily žít. To všechno už známe; někdo dá přednost Baudelairovi. Nebo i Marxovi, jenž si aspoň neplete cíl…

Houllebecq pálí na Préverta zleva, ale nalevo se také nerozpakuje. Úvahu z roku 2002 nazvanou Opustit dvacáté století začíná podobně přímočaře: Literatura je k ničemu. Kdyby k něčemu byla, levicová chátra, která si zabrala intelektuální debatu na celé dvacáté století, by ani neexistovala. Toto století naštěstí končí; přišla chvíle naposled (tedy aspoň doufáme) se vrátit ke škodám, jež během něj napáchali „levicoví intelektuálové“, a to asi nejlépe odkazem na Běsy vydané roku 1872, kde je jejich ideologie plně vyložena a její zločiny jasně předpovězeny ve scéně Šatovovy vraždy. Ovlivnila však Dostojevského intuice historický vývoj? Ne, naprosto v ničem.

Ale aby nedošlo k nedorozumění. Michel Houllebecq dokáže napsat i text oslavný, vroucí, bez ironických odboček. Takový je jeho portrét kanadského muzikanta Neila Younga, v němž kromě jiného píše: Písně Neila Younga jsou určeny těm, kdo jsou často nešťastní, osamělí, znají dveře zoufalství, ale přesto dál věří, že štěstí je možné. Těm, kteří nejsou vždy šťastní v lásce, ale vždy se znovu zamilují. Kteří znají pokušení cynismu, aniž mu dokážou nadlouho podlehnout. Kteří dokážou plakat po smrti přítele, kteří se doopravdy ptají, jestli je Ježíš může zachránit. Kteří dál ve vší dobré víře věří, že na Zemi lze žít šťastně.

Když si přečtete takové laudatio, lovíte Younga na webu a hlasitost táhnete nadoraz doprava. Tohle umí Michel Houellebecq ve svých Esejích.