Knižní pól 10. 9. 2016

Knihu amerického historika a někdejšího ministra zahraničí Spojených států amerických Henryho Kissingera Uspořádání světa, kterou s podtitulem Státní zájmy, konflikty a mocenská rovnováha vydalo v českém překladu Martina Pokorného nakladatelství Prostor, považuji za výtečnou příručku k porozumění světu. Henry Kissinger je výjimečný autor, který jako jeden z mála může kombinovat akademický pohled se zkušenostmi z vrcholné politiky.

Kissingerovi bylo letos třiadevadesát a knihu Uspořádání světa vydal v New Yorku před dvěma lety. Kissinger je velmi inspirativní myslitel, protože jako v chlapeckém věku naturalizovaný Američan spojuje velmi hluboké porozumění evropské politice a kultuře s neobyčejně silným americkým vlastenectvím. Jeho kniha je bez nadsázky intelektuálním odkazem, v němž shrnuje všechno, co si myslí, že je pro euroatlantickou civilizaci důležité.

Henry Kissinger dal už v dřívějších publikacích najevo, že za nejdůležitější dohodu, která dodnes určuje světovou politiku, považuje vestfálský mír, ukončení třicetileté války. Jeho definice zní:

Vestfálský mír v sobě neodrážel nějaké hluboké mravní pochopení, nýbrž pragmatické vyrovnání s realitou. Opíral se o soustavu nezávislých států, jež se zdržují vzájemných zásahů do vnitřních záležitostí a krotí své ambice nastolením celkové mocenské rovnováhy. V evropských bojích nezvítězil žádný specifický nárok na pravdu a neutvořila se žádná celková vláda. Naopak každý stát obdržel atribut suverénní moci nad vlastním územím. Všechny státy též měly vzít na vědomí domácí uspořádání i náboženské vyznání ostatních zemí jakožto fakt a zdržet se pokusů o zpochybnění jejich existence.

Tohle je i základní teze, podle které Henry Kissinger hodnotí další vývoj světa. Celkem úspěšně dokládá, že každé porušení zásad vestfálského míru vedlo k problémům nebo rovnou katastrofám. Za nejvýznačnější vybočení, jejichž vybalancování trvalo roky a vyžadovalo velké úsilí, považuje Francouzskou revoluci a Napoleonovu snahu vnutit Evropě francouzský řád, zcela nesystémová či spíše protisystémová byla podle něj bolševická revoluce a její představa o světovládě, podobným překročením rovnováhy byly ambice hitlerovské Třetí říše. Velmi jemně, avšak srozumitelně naznačuje, že vpád do Iráku v roce 2003 také nebyl v souladu s vestfálskými pravidly.

Kissinger je vynikající analytik pro dobu do začátku vietnamské války. Tehdy však už začal působit jako poradce amerických prezidentů a stává se ve své knize průhledným apologetem americké politiky. Prozrazuje ho nejen změna vyjadřování, ale i to, co zamlčí. Jeden příklad je výmluvný. Kissinger byl jako ministr zahraničí hlavní osobou amerického angažmá ve vojenském převratu v Chile v roce 1973, kterému pravicová chilská vláda Sebastiana Piñery přisoudila po letech dokladování v roce 2011 přes 40 000 perzekuovaných obětí, z toho 3065 zabitých nebo násilně zmizelých. Kissinger ve své knize nevěnuje Chile jedinou větu.

Na druhé straně je však Kissinger jako obhájce své – tedy zmíněné euroamerické – civilizace nekompromisní a podnětný kritik. Týká se to jak Číny nebo Ruska, tak, a to především, varování před chybami ve vztazích s islámskými zeměmi. Vysvětluje prostřednictvím dalších autorů včetně islámských, co je podstatou džihádu: jde o nastolení celosvětového pax islamica, který nepřipouští alternativu a v němž nemuslimská společenství se buď stanou součástí islámské komunity, nebo se podřídí její suverenitě jakožto náboženské obce či jako autonomní entity, jež mají se zemí islámu samostatné smluvní svazky.

A uzavírá: Západní elity mnohdy projevují fatální nedostatek imaginace, považují zápal revolucionářů za nevysvětlitelný a myslí si, že jejich extrémní výroky jsou jistě míněny jen metaforicky nebo mají posloužit k nátlaku při vyjednávání. Pro islámské fundamentalisty však tyto názory představují pravdu, která zcela anuluje pravidla a normy vestfálského nebo jakéhokoli jiného světového pořádku.

S knihou Henryho Kissingera Uspořádání světa získáte přehled o nemocech světa i tam, kde autor přiznává, že už není úplně doma: v závěru uvažuje o mezinárodní politice v digitální době a o rizicích, která přináší technologická éra v podobě posedlosti okamžikem.

Islám je dnes v médiích jedno z nejpoužívanějších slov. Ale nedá se říct, že by bylo pro Evropany nejsrozumitelnější. Tuhle nerovnost se velmi důkladně pokouší odstranit nakladatelství Academia, poznávání islámského světa a Blízkého východu věnovalo už řadu titulů. Tři z nich ještě voní tiskařským lepidlem.

První z nich patří do kategorie světového kulturního dědictví. Magdaléna Vitásková připravila svazek čtyř děl jednoho z nejznámějších islámských učenců, kterého známe spíše pod jeho latinizovaným jménem Avicenna. Celým jménem to byl Abú ‘Alí ’l-Husajn ibn ‘Abdalláh ibn ‘Alí ibn Síná. Kniha se jmenuje Láska jako cesta k Bohu a zahrnuje tato Avicennova díla: Živý, syn Bdícího; Pták; Salamán a Absál a Pojednání o lásce. Magdaléna Vitásková tyto texty nejen přeložila, ale doprovodila je zasvěcenými studiemi a komentáři.

Druhou knihou je historická monografie oxfordského politologa Aviho Šlaima Izrael a Palestina s podtitulem Přehodnocení, revidování, vyvracení. Jsou to dosud nejobsáhlejší dějiny izraelsko-palestinského konfliktu, které u nás zatím vyšly, dovedeny jsou do roku 2008. Přeložila je Daniela Bartáková.

Nejzajímavější a nejaktuálnější publikací je studie německého novináře z deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung Rainera Hermanna Konečná stanice Islámský stát? s podtitulem Selhání státu a náboženská válka v arabském světě. Kniha vyšla v Německu loni a zachycuje události do začátku roku 2015, do vraždění v redakci časopisu Charlie Hebdo. Chybí v ní tedy prudce se vyvíjející agrese Islámského státu v podobě útoků v Evropě i vývoj v politice muslimských zemí během posledního roku a půl. Přesto je to zatím nejdůkladnější zpráva o Blízkém východu, kterou si můžeme přečíst v češtině a o níž se dá říct, že nemlží.

Co z knihy vyplývá? Rainer Hermann charakterizuje celé dění na Blízkém východě jako obdobu evropské třicetileté války, tedy jako konflikt všech se všemi, v jehož základu je nesmiřitelný rozpor mezi šíity a sunnity. Islámský stát je produktem tohoto nábožensky motivovaného souboje o moc nad regionem. O hegemonii zde usilují na jedné straně Saudové, sunnité, na druhé straně Írán jako šíitská mocnost. Dávnou kolísavou rovnováhu Blízkého východu nejprve fatálně narušil v roce 1798 Napoleon svým tažením do Egypta. Další nešťastné působení Evropanů potažmo Američanů završil vpád koalice ochotných do Iráku v roce 2003. Odstraněním Saddáma Husajna padla sekulární sunnitská překážka, která bránila Íránu v přímém spojení s šíitskou Sýrií. Saudská monarchie tak začala usilovat o odstranění Asada v Sýrii a posilovat všechny možné sunnitské skupiny v regionu včetně těch, z nichž se po řadě vzájemných bojů a fúzí vynořil Islámský stát, který podle Hermanna není ničím novým, jen agresivnějším, krutějším a lépe, jako stát fungujícím. Do složité problematiky se pokouší vstupovat Turecko jako třetí ambiciózní hráč v regionu, který však podělá, co může. A to Hermann nemohl tušit, jak bude Erdogan pokračovat, že se postupně stává nebezpečnější figurou než falešný chalífa Baghdádí.

Knížka Rainera Hermanna Konečná stanice Islámský stát? dokonce výslovně, i když bezděčně a nezáměrně, potvrzuje Kissingerovo uznalé hodnocení vestfálského míru. Hermann připomíná, že třicetiletá válka skončila až v okamžiku, kdy byli všichni aktéři unaveni a náboženská otázka ztratila na významu.