A nejpozději ve chvíli, kdy kabelka s úsměvem zatřepala uchem a kabát z rozpaků zrudnul, jsem byla polapena. Částečně to mohlo být tím, že za mým oknem tak jako v knížce Marky Míkové bylo sychravo a poletoval sníh, trochu přispěl i koronavirus, který zavřel kina, divadla a koncertní sály, ale největší zásluhu musím hledat u samotného příběhu.

Jako by jeho aktivní, mnohostranná autorka přechodně uvězněná doma přísnými pandemickými opatřeními přetavila všechnu svou energii do vyprávění, tentokrát nezvykle klidného, intimního. Je to pořád ta Marka Míková, kterou známe z dřívějška, ale zároveň prosakuje každým odstavcem, každým dějovým zvratem něco navíc, jakási těžko definovatelná magie. Zpočátku jemná, ale postupně čím dál mocnější, až čtenáře opanuje a nenechá ho vymanit se.

Pražský „pandemický“ příběh není obsáhlý, patří spíš k drobným útvarům. Rozhodně mu nechybí pro autorku typický nonsens, hravost a svérázné „bláznovství“, pohled na obě hlavní postavy a jejich úmyslné i nechtěné konání, má však nadto moudrý, vlídný humor a empatii, za kterou je cítit nová životní zkušenost. Mimoděk mi vytanuly pocity, s nimiž jsem kdysi čítala příběhy Ludvíka Aškenazyho. Jeho intuitivní schopnost propůjčit věcem podobu a vlastnosti, které ve čtenáři otevřou šuplíček pochopení, soucitu a společného prožitku, je i Míkové velmi blízká. Provádí kabát a kabelku, hrdiny svého originálního příběhu, dějem plným dramatických situací a stupňovaného napětí, mollových nálad, okamžiků radosti a touhy. Seznamuje čtenáře s jejich vztahem od náhodného seznámení v autobuse přes odloučení, pocity samoty, stesku a strachu až po šťastné znovushledání a chuť zůstat pořád spolu. Přes fikční, kouzelnou povahu příběhu nelze říct, že by Míková vytvářela virtuální svět. Nevyhýbá se skutečným postavám, lidským ani zvířecím. Jsou aktivními hybateli vyprávění se všemi atributy, které známe z všedního života, ať už je to rybář lovící z loďky na Vltavě a popíjející pivo v hospodě, smutný noční chodec meditující na mostě, dvojice nastávajících rodičů, nebo bezdomovec, dědeček s babičkou a jejich pes, myš, ptáci a koneckonců i pražské věže a všudypřítomné kamenné sochy, bez nichž by mystérium Prahy nefungovalo.

Za to, že funguje, je třeba poděkovat i Galině Miklínové a jejím ilustracím. Jsou neoddělitelnou součástí vyprávění, prohlubují pohledy naznačené slovy, spojují pražské reálie s tajemstvím ukrytým v jejich základech. Tajemstvím, které se občas prodere do tvůrčí mysli a z ní přeskočí na špičku štětce či do kláves počítače a do srdce vnímavého čtenáře.

# Iva Procházková, spisovatelka a členka poroty v kategorii Magnesia Litera za literaturu pro děti a mládež, text psán pro #mojeargo 2022/6