A jak je tomu u Koestlerových "dokumentárních" próz pravidlem, vše popisuje z pozice očitého svědka, nesmíme zapomenout, že byl ve Španělsku nejen jako dopisovatel britských novin, ale také jako zainteresovaný účastník. V té době byl ještě stoupencem levice, komunistou, byť jeho přesvědčení končí rozchodem s komunismem, Kominternou a Moskvou– jak o tom píše ve svých pamětech, především ve svazku Neviditelné písmo, zahrnujícím roky 1932 až 1940. Dodejme jen, že toto dílo, přesvědčivě zachycující všechny Koestlerovy proměny, dobu, v níž se lámaly zavedené pořádky (především však dobu, jež více než kdy jindy lámala lidi, a bylo přitom jedno, na které straně barikády stáli) již česky vyšlo v roce 2018.

Arthur Koestler (1905-1983), původem maďarský Žid, se pohyboval a žil téměř po celém světě, a do Španělska, jak již bylo řečeno, se dostal coby dopisovatel britského deníku News Chronicle, který zaujal jasně protifrankovský postoj a měl ve Španelsku hned tři novináře, z nichž dva o vlásek unikli popravě. Jedním z nich byl Arthur Koestler.

Knihu samotnou rozdělil do dvou částí. V první popisuje vývoj celé situace, vedoucí až k vypuknutí občanské války, se zapojením italských a německých vojáků a letců na Francově straně, přičemž, přiznejme, o zapojení sovětských "poradců" a role NKVD v celém konfliktu, mlčí. Mlčel také o své roli agenta Kominterny, stejně jako o své tajné práci pro republikánské síly.

Samotná Koestlerova analýza příčin konfliktu je přinejmenším zajímavá, a nemá smysl ji srovnávat se současným pohledem, ostatně, stačí připomenout, kolik verzí máme husitského hnutí nebo Pražského povstání. V každém případě nelze autora podezírat z nějaké neobjektivnosti, sám totiž, jistě nerad, popisuje až trestuhodně ležérní přístup republikánů, zlehčování kritické situace. Takto například popisuje pád Malagy, který zažil na vlastní oči: "Malaga se vzdala dost lacino. Město bylo zrazeno svými vůdci, opuštěno, přenecháno napospas vrahům. Ostřelovaly nás povstalecké křižníky a lodě republiky nepřipluly. Povstalecká letadla rozsévala paniku a zmar a letadla republiky nepřiletěla. Povstalci měli dělostřelectvo, obrněná auta a tanky a zbraně a válečný materiál republiky nepřišel. Povstalci postupovali ze všech směrů a most na jediné silnici spojující Malagu s republikou byl měsíce rozbitý. Povstalci udržovali železnou disciplínu a své jednotky hnali do bitev kulomety, zatímco obránci Malagy neměli žádnou disciplínu, vůdce ani jistotu, že je republika podporuje. Italové, Maurové a cizinecké legie bojovali s profesionální statečností žoldáků proti lidem ve věci, která nebyla jejich; a vojáci lidu, kteří bojovali za věc, která byla jejich, stáhli ocas a utekli." A na jiném místě neskrývá pocit, že "anarchisté, občanská stráž a všichni ostatní, včetně mě, jsou pouhé děti, co si hrají na hrdiny z románu Waltera Scotta, a drsnou realitu smrti si nedokážou vůbec představit."

Píše také o krutosti frankistů, o šílených vlnách poprav, o bombardování Madridu, o všech těch hrůzách, které zvláště v souvislosti se zvěrstvy ruské armády na Ukrajině nabývají otřesné aktuality. Ovšem, bohužel, o prokázaných excesech republikánů nepadne ani slovo.

V druhé části knihy, nazvané Rozhovor se smrtí, pak Koestler popisuje to, jak byl zatčen frankisty, odsouzen k smerti, a více než sto dnů vězněn, než byl posléze vyměněn za manželku elitního pilota. A jeho pozorování – samozřejmě, vedle opět deprimujícího popisu vězeňské reality, nekončících poprav, i čekání na vlastní smrt – jsou miméřádně cenná, vznikala totiž v mimořádných okolnostech.

"Vědomí uvěznění," píše Koestler, "působí jako pomalý jed a člověku zcela změní charakter. Je to víc než jen psychologická změna nebo komplex méněcennosti – spíš jakýsi nevyhnutelnmý a přirozený proces [...] Každý, kdo se zabývá masovou psychologií, by měl strávit rok ve vězení. Nikdy jsem nevěřil výroku, že diktatura nebo jediná osoba nebo menšina si dokáže udržet nadvládu pouze mečem. Ale netušil jsem, jak živé a skutečné ony atavistické síly, které většinu paralyzují zevnitř, jsou."

Ve své introspekci dochází až k těmto závěrům: "Lidský duch je schopen využívat jisté pomůcky, o nichž za normálních okolností nic neví a jejichž existenci objevuje pouze za neobvyklých okolností. Působí podle konkrétního případu buď jako milosrdná narkotika, nebo jako extatické stimulanty. Každý, kdo se někdy dostal do ohrožení života, zná onen snový pocit, kdy se jeho vědomí rozdělí na dvě části a kdy jednou polovinou pozoruje sám sebe s chladem a lhostejností, jako kdyby pozoroval cizince. Tato částečná paralýza vědomí je určitým druhem narkotika; existuje i mnoho dalších. Vědomí se postará o to, že jeho úplné zničení člověk nikdy nezažije. Tajemství své existence a jejího rozpadu neprozradí. Do temnoty nesmí nikdo hledět s otevřenýma očima; vždycky jsou mu předtím zavázány."

Dodejme jen, že Arthur Koestler, navzdory všem těm hrůzám, do temnoty otevřenýma očima hleděl, a nadto - vše co tam viděl, napsal.

Josef Rauvolf