Město Ružomberok je pro Jozefa Kariku klíčovým místem, v němž se často odehrává děj jeho historických, společenských i fantaskních románů. Realita se zde proplétá s fikcí, dějiny determinují současnost a autor tak vytváří strašlivý, temný obraz ztraceného a mrtvého města, plného smutku, osamělosti, beznaděje a krutosti. Strach nad městem Hlubina přináší další kamínek do mozaiky většího příběhu, který v první řadě vytvářejí román Strach a také podstatná část dvojjediné povídkové sbírky Hlad/Žízeň. A zároveň je to zcela relevantní příspěvek do dějin Ružomberku, který Jozef Karika přinesl především ve svém nejambicióznějším díle – předválečné a válečné kronice Na smrt.

Hlubina je však zároveň kniha zcela samostatná, která funguje i v případě, že čtenář nic z výše uvedeného nezná. Jedná se o román krutý, nelítostný, plný hrůzného násilí páchaného z čiré radosti psychopatickými entitami – lidskými i nelidskými. A právě na elektrizující srážce cynických metod komunistické Státní bezpečnosti se sadistickou hravostí cizozemských bytostí, které se do města vracejí vždycky v obdobích nejkrutějších mrazů, je postavena nejsilnější zápletka knihy. Utrpení starého aparátčíka Major Gavenda to má v životě těžké. Celou dobu věrně jako kolečko v soukolí sloužil Straně a Státní bezpečnosti, o sovětských poradcích ani nemluvě. Mučil lidi, posílal je na šibenici i do uranových dolů, a přitom ani nehnul brvou. Jenže narůstající psychické problémy jeho pozici v systému značně oslabují. Také proto své vyslání do Ružomberku, odepsaného města na periferii ležícího na Váhu páchnoucím odpadem z papíren, navíc v době nejtužší zimy, paranoidně považuje za snahu svého vedení definitivně se ho zbavit. A když navíc čelí zjevnému nepřátelství čišícímu ze všech zbývajících bezpečnostních složek města a také vrcholné nedůvěře občanů, s nimiž musí jednat, není divu, že jeho psychická rovnováha založená především na nezřízené konzumaci rohypnolu se otřásá v základech. A k tomu jsou tu všechny ty zmizelé děti a posléze i další občané, jejichž zmrzačené pozůstatky leží nazdařbůh rozházené všude v okolí místního vrchu Čebrať, v lesích, které Gavendovi tolik připomínají jeho fatální selhání z dob válečného Povstání…

Působivý úkrok stranou Jozef Karika v Hlubině zkusil něco zcela jiného než v předchozích knihách své „mysteriózně thrillerové“ řady. Propojil do úchvatně funkčního celku na první pohled nespojitelné: osobní, komorní linii selhávajícího jedince, nespolehlivého vypravěče, svého typického antihrdiny, u něhož si čtenář nikdy není jistý, jestli s ním prožívá realitu, halucinace, nebo naslouchá lžím, které si dotyčný pouze namlouvá.

A pak celospolečenské rozmáchlé téma pohnuté historie poloviny 20. století, doby po komunistickém převratu v naší zemi, která znamenala útlak, drsný nástup totality a štvanici na ty, jež nějakým způsobem s novým režimem bojovali, nebo třeba jen upozorňovali na jeho nedostatky. Tísnivá atmosféra knihy, kde reálné zlo potkává to fiktivní, obojí nelidské a zcela bez jakýchkoli emocí, je drtivá. Není odtud úniku, každý si nějak zadal, a pokud ne, tak ho doba semlela a vytvořila z něj zmrtvělou zombii, jejímž jediným cílem je všechno to jenom přežít. Hlubina tak přináší zcela nový, komplexní zážitek – jakkoli příliš radosti v něm není. Spíš hrůza a děs z představy, čeho všeho jsme schopni a jak málo se lišíme od choré lidské mysli ovládajících zrůdných monster takřka lovecraftovského ražení, pro něž jsou smrt a utrpení pouhou zábavnou hrou a potěšením.

# Jiří Popiolek , psáno pro #mojeargo zima 2023 special