Jak to doopravdy bylo!

Kniha nese podtitul Putin, Zelenskyj a cesta k ruské invazi na Ukrajinu. Michail Zygar jím říká jediné: všechna ta lživá tvrzení, všechny ty lživé konstrukty, všechna ta propaganda, ohýbání a přepisování historie, tohle vše nejen že připravovalo, ale nakonec vyústilo ve vpád ruské armády na území jiného svrchovaného státu, Ukrajiny, 24. února 2022.

Jak v úvodu píše Zygar, který musel po zahájení ruské agrese z Ruska uprchnout, "tato kniha je zpovědí. Provinil jsem se tím, že jsem si náznaků nevšiml mnohem dřív. I já jsem odpovědný za ruskou válku proti Ukrajině. Stejně jako mí současníci a naši předkové. A vinu nese bohužel i ruská kultura, jež všechny tyto hrůzy umožnila."

Kultura? Ano, kultura, a autor pro to snáší řadu – pro všechny milovníky ruské kultury jistě nepříjemných – důkazů. A na vině nebyli jen nějací ukoptění režimní pisálci, ale i takoví velikáni jako Alexandr Puškin, Dostojevskij, o Ukrajině psal pohrdlivě dokonce i "disidentský" básník, nobelista Josif Brodskij ("Až na vás přijde řada zhebnout, tupci, / svírat budete okraj matrace / a chroptět verše z Alexandra, ne kraviny z Tarase...", míněn je samozřejmě vychvalovaný Puškin, a pomlouvaným je ukrajinský klasik Taras Ševčenko).

Kniha je plná zajímavých informací, přibližuje neuvěřitelné zákruty historie, jako když se z milence dcery Petry Velikého, později carevny Alžběty, negramotného syna ukrajinského kozáka Oleksije Rozumova stane Alexej Razumovskij a v osmnácti i prezident Ruské akademie věd, který ovšem hlavně, pod vedením svého mentora Grigorije Těplova, zbavuje Ukrajinu všech jejích svobod, ze svobodných rolníků se opět stávají nevolníci – na rozdíl od ruské říše na Ukrajině nevolnictví, tedy svého druhu otrocký systém, nefungovalo.

Píše o rozšiřování ruské říše za Kateřiny II., jež mimochodem nechala zabít svého manžela, cara Petra III., a to za přítomnosti lékaře, který počkal, aby mohl sepsat pitevní zprávu o přirozené smrti. Docela povědomé, že.

Píše o manipulativních, lživě tendenčních dějinách Ruska, které – na objednávku Kremlu – vyráběli historici již v 18. století, uvádí na pravou míru další z mýtů, nejnověji putinkovských, který se šíří -  o historické příslušnosti Krymu k Rusku. Opak je, jak lze předpokládat, pravdou, a Zygar o tom předkládá mnoho historicky podložených faktů.

Píše o hladomoru, vyvolaném Stalinem a miliónech mrtvých, podrobně popisuje i současné dějiny Ukrajiny, od získání samostatnosti v roce 1991, probírá všechny prezidenty, Kravčuka, Kučmu, Juščenka, Janukovyče, Porošenka i Zelenského, toho samozřejmě nejvíce, a přibližuje jeho životní cestu od mimořádně úspěšného televizního angažmá až k vedení země. Nikoho zároveň nešetří, a není to místy veselé čtení. Rozhodně však stojí za věnovaný čas - rozkrývat všechny ty lži je opravdu třeba.

Josef Rauvolf