Meziřádky Zdenko Pavelky

MeziŘádky 16. 3. 2024 

Příkladem z nejstarších je čínský Tao Te ťing. Řekněme, že literatura je velký dům s krásným průčelím a monumentálním portálem, kudy vcházejí Ovidiové, Cervantesové, Dostojevští, Hemigwayové, Kafkové, Márquezové, ovšem i Haškové, Čapkové, Hrabalové a Kunderové. Ale v tom domě je spousta pater a místností, do nichž se vchází bočními nebo zadními vchody, a také z nich vedou schody i do pokojů, které mají okna s výhledem na náměstí.

Jedním z významných autorů, který se pokusil vyložit světaběh a patří svými pracemi do kánonu nepominutelné literatury, je německý ekonom a sociolog Max Weber. Významná část jeho prací je v češtině dostupná zejména ve velkém výboru Metodologie, sociologie a politika, který vyšel v roce 2009 péčí Miloše Havelky. Čerstvým počinem je samostatné kompletní vydání Weberovy zřejmě nejvýznamnější práce Protestantská etika a duch kapitalismu. Jde totiž o dva texty, které Weber spojil do jedné knihy až krátce před smrtí v roce 1920. K první titulní studii z roku 1904 připojil jen o rok mladší stať Etika povolání asketického protestantismu, která také vyšla jen v jednom z výborů.

Protestantství a kapitalismus jsou někdy chápany v zavádějící zkratce, že kapitalismus je produktem protestantství. Jenže Max Weber tohle netvrdí, a naopak vysvětluje vztah mezi náboženským reformismem a ekonomickým řádem jako příznivou historickou shodu. Reformace totiž obrazně řečeno zabouchla dveře klášterů, ukončila mnišskou kulturu. Původně mnišská askeze se s potřebou nových výkladů přestěhovala do veřejného prostoru – práce se stala božím příkazem a byla vykonávána k poctě Boha. Zásadní se stává plnění vezdejších povinností, člověk je k tomu povolán a dobrým výkonem svého povolání naplňuje boží úmysl. Reformátoři od Luthera přes Kalvína po Zwingliho samozřejmě nic takového jako podporu kapitalismu nezamýšleli. Ale takový byl důsledek a takto se svět proměnil: stal se z něj, a teď budu analytika a zároveň předvídavého vizionáře Webera citovat, mocný kosmos moderního řádu, vázaného na technické a ekonomické předpoklady mechanicko-strojové produkce. Řádu, jenž dnes přemocným tlakem určuje životní styl všech jednotlivců, kteří se do tohoto mechanismu narodili, a nejen těch přímo ekonomicky činných. A bude jej patrně určovat dotud, dokud nebude spálen poslední centnýř fosilních paliv.

Weber ve svém díle zkoumá, jak kapitalismus ve svazku se státní i náboženskou mocí rozbil středověké řízení ekonomiky. Sám opakovaně zdůrazňuje, že se záměrně vyhýbá hodnocení. Jen zdůrazňuje, zejména pod vlivem cesty do tehdejších Spojených států, otevřenou budoucnost. Také pozoruhodně věštecky. Znovu cituji:

Nikdo už neví, kdo bude napříště bydlet v jeho příbytku a zda na konci tohoto obrovitého vývoje povstanou zcela noví proroci, nebo i zde dojde k nějakému mocnému znovuzrození starých myšlenek a ideálů, či snad – pokud nenastane ani jedno z obého – přijde mechanizované zkamenění, obroubené nějakým typem křečovitého zdůrazňování vlastní důležitosti. Poté by se ovšem pro „poslední lidi“ tohoto kulturního vývoje mohl stát pravdou výrok: „Odborníci bez ducha, požitkáři bez srdce: a toto nic si namlouvá, že vystoupalo na nikdy nedosažený stupeň lidství.“

Ještě je asi vhodné přičinit jednu poznámku týkající se českého povědomí o Maxi Weberovi. Až na studii Politika jako povolání, která vyšla česky v roce 1929, a v doznívání pražského jara paradoxně Vysokou školou politickou ÚV KSČ vydaný Výbor z díla, nebyl Max Weber v češtině dostupný. V sovětském, tedy i našem prostoru byl nežádoucím autorem. Když Stalin završil sterilizaci marxismu do podoby neměnné dogmatické doktríny, získala sociologie nálepku buržoazní pavědy. Weber se ocitl na indexu, protože otočil pro stalinský marxismus posvátný vztah ekonomické základny a ideové nadstavby – ve své práci doložil, jak idea může proměnit hospodářské poměry. Weberova podvratnost však působila i na západoevropské myslitele více nebo méně se hlásící k marxismu a provokovala je ke kritice. Max Weber je nejen podnětným, ale sokratovsky nepříjemným myslitelem dodnes.

Knihu Maxe Webera Protestantská etika a duch kapitalismu vydalo v překladech Miloše Havelky a Aleše Valenty nakladatelství Argo v součinnosti s Německým historickým ústavem ve Varšavě jako první svazek nové edice Knihovna německého historického myšlení.

Ústav i edice stojí za alespoň krátké představení. Německý historický ústav ve Varšavě byl založen v roce 1993 jako veřejná výzkumná instituce. Zabývá se výzkumem polských a středoevropských dějin v evropském a transregionálním kontextu napříč historickými epochami. Podporuje mj. mladé vědce, kteří se zabývají střední Evropou, a vydává jak výsledky vlastní práce, tak polské překlady důležitých prací starších i nových. Teď k polštině přibyla čeština. Před několika lety ústav rozšířil své působení o pracoviště ve Vilniusu a v Praze. Od roku 2014 je ředitelem ústavu český historik Miloš Řezník a se svým kolegou Martinem Nodlem z pražského Centra medievistických studií, který se v nakladatelství Argo věnuje právě historiografické literatuře, zmíněnou edici připravili jako mix německy psaných důležitých starších prací a novinek. Jako druhý svazek Knihovny německého historického myšlení vyšla práce dalšího původem německého sociologa Norberta Eliase Dvorská společnost. Výzkum sociologie království a dvorské aristokracie. Následovat budou publikace dvou současných historiků. Přední německá historička renesance a reformace Ulinka Rublack je autorkou příběhu o matce Jana Keplera Astronom a čarodějnice a nedávno zesnulý významný německý egyptolog a religionista Jan Assmann bude představen knihou Exodus, v níž se věnuje jednak židovskému exodu před Kristem a druhá část pojednává o roli exodů v dějinách obecně.

V Argu ještě zůstanu s glosou ke 13. svazku mé oblíbené edice Crossover, v níž vycházejí texty o současných ekonomických, technologických a společenských trendech. Publikace z Crossoveru se na rozdíl od Webera a jeho pohledu ke kořenům dívají hlavně do budoucnosti. Kniha Branka Milanoviće se jmenuje Nic než kapitalismus a podtitul je ještě výmluvnější: Budoucnost systému, který vládne světu. Poprvé vyšla v roce 2019, ale ani pětiletý odstup ani ruská drzá agrese nevyvolávají potřebu korektur Milanovićových úvah.

Dnes sedmdesátiletý Branko Milanović je srbsko-americký ekonom, zabývá se nerovností a chudobou, tuto agendu měl na starosti také ve Světové bance. Působil na řadě evropských a amerických univerzit a v dalších akademických institucích. Milanović načrtává nejrůznější varianty vývoje, aniž by si hrál na prognostika. Nepodléhá jako mnozí autoři ideologickým schématům a animozitám. Současný kapitalismus jde podle něj dvěma cestami, jedna patří liberálnímu kapitalismu, druhou nazývá politickým kapitalismem. Tedy geograficky euroamerická podoba versus Rusko a Čína (a řada dalších zemí jako Vietnam, Malajsie, Singapur). Politický kapitalismus není novinkou ani komunistickým vynálezem. Milanović odkazuje právě na Maxe Webera a cituje jeho vyjádření, že tady byl v nějaké míře vždycky. Na Číně se pak pokouší ukázat vyhlídky politického kapitalismu, tedy autoritativní vlády, která umožňuje ve velké míře kapitalistické podnikání. Pro ilustraci: před rokem 1978 bylo v Číně ve státních podnicích zaměstnáno téměř 100 % pracovníků, v roce 2015 už to bylo jen pod 20 procenty. Milanović bere v potaz globálně mocenské ambice Číny, ale přesto dochází i na základě řady dalších ukazatelů k tomu, že čínský systém lze exportovat a napodobovat, ale v mnoha případech nebude ekonomicky úspěšný, a tedy ani globálně přitažlivý. Velmi vážně se Milanović vyrovnává s hrozbou války, ale pokud by lidstvo přežilo, nepřišlo by podle něj o technologické znalosti, a tedy Einsteinova nadsázka o čtvrté světové válce klacky a kamením by se zřejmě nenaplnila.

Knihu Branka Milanoviće Nic než kapitalismus přeložil Jiří Pilucha.