Přes postele a flašky, dlouhá cesta, předlouhá

A předesíláme, že je zcela jedno, zdali je to vše autobiografie, či si Elšíková něco vymyslela, něco zaslechla od známých, anebo někde mezi – ostatně, přinejmenším v jednom případě je jasné, že jde o fikci, to když píše o skonu své maminky. A pokud jde o všechny ty milence a milenky, soulože uspokojivé i spíše zoufalé... Jakkoli by to mohlo být lákavé, chytlavé, spárovat si je s konkrétní autorčinou osobou a podobou, i to je zcela jedno. Důležité je, jak o nich autorka vypráví, jak je vnímá a cítí.

Hlavní postava Pacanka jede v naprosté většině pouze po sexuální koleji, emoce k jejím protějškům se víceméně nekonají. A dojde-li na věty o skutečném vztahu, je to spíš trápení. V souvislosti s tím ovšem zjistíme, že byť je Pacanka z faktu, že byla svým milým opuštěna, dost hotová, nezakrývá, že na tom měla podíl. Sice jej ujišťovala, "že to už nikdy nechce dělat s jiným", ovšem dodává, že "tvagína je mrcha." Ať o odskočení jinam partner věděl nebo ne, vnitřní fungování a dynamiku vztahu to prostě musí narušit. Vlastně je ještě zmíněn první kluk, ale opět jen v "sexuální" scenérii. Na city, na lásku se zkrátka v Pacančině světě nehraje, a my se nedozvíme, zdali to tak má být, anebo je to vynucené, z nouze ctnost. Anebo póza? Ne, to zjevně ne.

Další kapitolou je Pacančina konzumace etylu, a to víceméně ve všech formách – zdá se nicméně, že alkoholičkou není a jde pouze o útěk, snahu vše zabílit. Problémy ale jsou - psychické i fyzické. Přesto se dokáže propařit až do závěrečných stran, kdy začíná nastupovat reflexe, posléze i katarze.

Zajímavé je použití du-formy, umožňuje jistý odstup od postavy, autorka nevypráví o sobě, či o ní, jak by tomu bylo v ich-, či er-formě, ale svou postavu – své druhé já? – oslovuje, komentuje. Zvolenou formou zkrátka dává něco najevo.

Bylo by ovšem chybou hledat v knize pouze ony "veselé" momenty, sex a mejdany, jakkoli byly zjevně ústrojnou součástí Pacančina života. Daleko důležitější – a o to snad Kláře Elšíkové šlo  – je popis cesty Pacanky, od výše zmíněné reality ("zase ses hrozně ožrala, i když jsi nechtěla..."), od stavů, kdy "... na hrudníku a v břiše ti leží úzkost obalená cigárama a chlastem", až k poznávání sebe sama ("Nesouhlasíš s tím, že se v životě hledáme, esencí života přece nemůže být, že jsme většinu času ztracení. Ne, jenom zjišťujeme, kdo vlastně jsme.").

Pravda, někdy dochází Elšíkové Pacanka k možná banálním pravdám ("a najednou víš, že když budeš otevřená a nebudeš se řídit strachem, sama nikdy nebudeš"), nejde však o to nějak je hodnotit – jsou totiž její, a jenom její.

Zároveň začíná rozkrývat, v čem by se mohl skrývat její problém, který mohl stát za vším tím jejím hedonizujícím žitím. Anebo spíše tápáním, propadáním se, blouděním.

Ano, dětství, výchova, instituce: "Jak nemáš pochybovat o tom, co cítíš, když ti odmalička říkali, že to, co cítíš, je špatné nebo to prostě ignorovali? [...] Proč tě nikdo nenaučil říct ne a poslat druhé do prdele, když ti dělají něco, co se ti nelíbí? [...] Proč má doprdele snad každá holka příběh o tom, jak jí došlo až za nějakou dobu, že to něco, co se stalo, nebylo v pohodě?" A když v závěru knihy poznává, jak se to vše s ní má ("Celý život chceš žít svobodu, a ona je přitom jenom o naslouchání vlastním pocitům."), lze to vztáhnout nejenom na jeden románový život, ale zcela jistě i na mnoho jiných. A zdali to tak autorka zamýšlela či ne? Těžko říct. Prostě to tak napsala.

Josef Rauvolf