Meziřádky Zdenko Pavelky

MeziŘádky 18. 5. 2024 

Nejdříve se dneska zmíním o Českém sklu. Nemám na mysli proslulý bezolovnatý křišťál, ale román Marka Tomana, který se jmenuje právě takhle symbolicky ‒ České sklo.

Marek Toman vstupuje do více žánrů včetně literatury pro děti, ale pro mne je především zdatným prozaikem. Spisovatelem, který obdivuhodně ovládl řemeslo jako jeden ze základních předpokladů dobrého díla. Na bytelném soklu pak může stavět a rozehrávat nejroztodivnější příběhy v libovolné formě. Za jeho velkolepý majstrštyk považuji román z roku 2016 Chvála oportunismu, v němž hlavní roli i hlas přisoudil pražskému Černínskému paláci, sídlu Ministerstva zahraničí České republiky.

V Českém sklu se do prostředí spjatého s Černínem, jak se instituci v politické hantýrce také říká, Toman vrátil. Vypravěčem je tu ale dlouholetý zaměstnanec úřadu, postarší velvyslanec odvolaný ze své mise v estonském Tallinnu kvůli průšvihu, tragické smrti svého mladého zástupce. Toman zvolil efektní způsob: velvyslanec je podroben sezení s psycholožkou, které musí celou událost včetně souvislostí podrobně popsat. Takto nasměrován se tenhle už téměř profesní veterán rozpovídá a je to pozoruhodná jízda. Ale pozor: knihu uvádí předmluva jeho manželky, která říká, že nejde o skutečný záznam onoho dušezpytného vyšetření, ale že jde o literární dílo zesnulého manžela. A právě už touhle hříčkou začíná famózní Tomanova fabulační hra. V bibliografické poznámce na konci knihy se dozvíte toto: Předmluva manželky velvyslance je ukradená a poupravená předmluva Marie von Clausewitz, rozené hraběnky Brühlové, vrchní hofmistryně Její královské Výsosti princezny Vilemíny, ze spisu jejího manžela Carla von Clausewitz O válce.

Tenhle vtip je podle mne i vhodným klíčem k románu. Ten si velmi přesvědčivě hraje na realitu, ačkoli nad velvyslancovou zpovědí zpočátku čtenáře nejspíš napadne slovo groteska. Egomaniak přesvědčený o své chytrosti a dokonalosti svým monologem odhaluje omezenost mocenského prostředí, zhoubnou uzavřenost profesní komunity. Je to povědomý způsob: Jaroslav Hašek se podobně v Dějinách strany mírného pokroku v mezích zákona vážnou stylistikou vysmíval hlouposti ambiciózních skutečných postaviček tehdejší české společnosti. Toman ovšem píše román, fiktivní realitu. Opírá ji však o podrobnou znalost prostředí včetně tallinnských reálií, neboť na ambasádě v Tallinnu služebně pobýval pět let. Příběh sám, ani podobný, se však ve skutečnosti nestal a sám Toman se všemi svými nadřízenými velvyslanci vycházel velmi dobře. Ústřední postavu Českého skla si vymyslel a vybarvil tak, aby jejím prostřednictvím předvedl mechanismy moci, její degenerující sílu. A také připomněl, s jakou naivitou pořád ještě někteří nejen čeští a nejen politici uvažují o Rusku. A také že totiž bohužel je pořád aktuální Krylova píseň s verši Tak vás tu máme, bratři z krve Kainovy / poslové noci, která do zad bodá dýku / tak vás tu máme, bratři, vnuci Stalinovi…

České sklo je psané čtenářsky komfortně v krátkých kapitolách, ty jsou v záhlaví uváděny citacemi z různých textů od Mistra Suna, Machiavelliho, Henryho Kisingera a dalších. Tedy forma vděčná, přitažlivá a současná. Přesto mě napadly i další charakteristiky. Román je také thrillerem a současně i téměř balzakovsky pojatou realistickou společenskou typologií.

Román Marka Tomana České sklo vydalo nakladatelství Filip Tomáš ‒ Akropolis.

Víte, že jedním z uznávaných současných ukrajinských spisovatelů je Čech? Ještě mu není čtyřicet a už vydal šestnáct knih, především prózy, některé z nich vyšly i jinde než na Ukrajině, ale teprve nedávno mu vyšla první knížka v češtině. Protože Artem Čech je samozřejmě Ukrajinec, vlastním jménem Artem Čerednyk. Příjmení Čech si zvolil jako pseudonym podle přezdívky z dětství. Jako kluk se vrátil do rodných Čerkas z výletu do Prahy tak nadšený, že mu jeden z kamarádů začal říkat Čechu.

Kniha Artema Čecha Bod nula jsou zápisky, črty, fejetony psané v době vojenské služby na přelomu let 2015 a 2016. Je to vlastně první přímé literární svědectví o tom, co se na Ukrajině už roky odehrává: nejdřív nevyhlášená, ale o to skutečnější válka s Ruskem, která začala separatistickými akcemi na Donbasu a na Krymu před deseti lety. Válka jak jinak než hnusná, smrtonosná, jen fronta se nehýbala a svět si ji nepřipouštěl, dokonce nijak zvlášť ani sami Ukrajinci na západ od linie dotyku. Nějak takhle to tehdy vypadalo, píše Artem Čech, a může to platit nejen o Ukrajině 2016, ale i o celé Evropě 2024:

Války je snadné si nevšímat. Ať to zní jakkoli paradoxně. Válka se totiž neodehrává v tradičních rovinách, v jakých jsme si zvykli ji vnímat. Naše města nebombardují, naše ženy neznásilňují, naše děti se nedávají k partyzánům. Proto válka není tam, kde jsme; je tam, kde nejsme. Většina z nás. Ale ne všichni.

Kniha Bod nula není žádná hrdinská literatura. Naopak. Artem Čech je střízlivý pozorný zapisovatel, výtečný pozorovatel a píše těmi různorodými drobnými texty vlastně rozsáhlou, do krátkých kapitol členěnou reportáž o tom, co je válka. Válka na vlastní kůži, historky plné absurdity, proměna v bytost řízenou základními instinkty. Ale také odhodlání a nepoddajnost – i přes tu čerň a všechno prostupující fatalismus. Nedáme se!

Knížka Artema Čecha Bod nula je neobvyklá také jako překlad. Ten je dílem sedmi mladých ukrajinistek, jejichž práci dokázala do pozoruhodně celistvé podoby sjednotit redaktorka Marie Voslářová. O vydání se zasloužilo nakladatelství Fra.

Při téhle příležitosti musím připomenout ještě jednu související zprávu. Za pár dní začíná veletrh Svět knihy. Loni byl jeho součástí mimořádný zážitek, koncert skupiny Žadan i sabaki, Žadan a psi, punkový nářez nespoutané energie. Serhiji Žadanovi vyšlo v českých překladech už šest knížek. Loni hned dva romány – prvotina z roku 2004 o Charkově devadesátých let Depeche Mode a pozdější Internát, to už je také válečná literatura, děj se odehrává na Donbasu v roce 2015. Se Žadanem, kromě jiných uznání laureátem Mírové ceny německých knihkupců, se v Praze tentokrát nesetkáme, jestli vůbec ještě někdy. Nedávno tenhle padesátník a několik členů kapely dobrovolně narukovali do ukrajinské armády.

Karel Hvížďala s Karolem Sidonem vydali čtyři rozhovorové knihy, ale po deseti letech od té poslední zjistili, že si ještě všechno nevysvětlili, a tak se pustili do knihy páté. Nazvali ji pořekadlem Lež má krátké nohy. Inspirací nebo spíš výzvou byla proměna veřejného prostoru. Pravdivost přestala být samozřejmou hodnotou. Internet nejen zmenšil a přiblížil svět, umožnil pohodlnou, bleskovou komunikaci, ale otevřel cestu bezostyšnému lhaní.

Oběma autorům bude v srpnu dvaaosmdesát a z téhle pozice by mohli být nad věcí. Jenže je nepřestává zajímat, co a proč se děje, a právě proto je zajímá lež jako nástroj moci, jako nástroj války. Ale zároveň jdou do sebe, zpytují i vlastní lhaní.

Přirozeně se do knihy promítají politika a traumatická dramata na Ukrajině a v Izraeli, především neomalené ruské lhaní a sebeobelhávání a bezostyšné manipulace s veřejným míněním namířené proti Izraeli. Sidon do knihy vnáší pohled opřený o Tóru a talmud, Hvížďala zůstává bezvěrcem, oba hledají co nejpřesnější slova, nevyhýbají se ostrým. Jejich rozhovor přerůstá v pozoruhodnou veřejnou přednášku, v níž pravda a lež jsou chápány jako krajní body spojnice, na níž se pohybujeme, a je na každém, jak se na té dráze zachová. Hvížďala se ptá, v čích rukou je lež, když pravda má být v Božích. A Sidon v odpovědi převádí dilema na svobodu volby: Správnou volbou člověk nevolí jen život a dobro, ale také pravdu, zatímco nesprávnou volbou nejen smrt a zlo, ale i lež. A dodává, že v rukou Božích je pravda i lež, lidem je pouze souzeno volit mezi dobrem a zlem.

Knižní rozhovor Karla Hvížďaly s Karolem Sidonem Lež má krátké nohy vydalo nakladatelství Vyšehrad společnosti Albatros Media.