Narkotika ze všech stran
Polský dramatik, prozaik, esejista, malíř, teoretik, filosof a herec Stanislaw Ignacy Witkiewicz, podepisující se někdy jako Witkacy, je u nás téměř neznámý, což je vskutku s podivem – vyšly u nás dva svazky jeho dramat, byla mu uspořádána přinejmenším jedna výstava (1970!!!), býval zmiňován v teatrologických textech, hrál se v Činoherním klubu, na Kladně. A přesto... Ve světě se přitom jeho hry nejen hrají, ale vycházejí o něm i knižní studie.
Ještě než se pustíme do jeho Narkotik tedy nezbývá, než jej alespoň rámcově představit. Takže, zvláště v některých románech má tento rodák ze Zakopaného, kde se v roce 1885 narodil, hodně blízko k našemu Ladislavu Klímovi, našli bychom i styčné body s Franzem Kafkou, ba i Jaroslavem Haškem – mimochodem, jak Kafka, tak Hašek se narodili v roce 1883, a Klíma o pět let dříve, vycházeli tedy přibližně ze stejných základů, kulturních, a vlastně i politických. A když byli zmíněni Witkiewiczovi souputníci, proč neuvést alespoň pár nástupců. V současnějším divadle můžeme jmenovat například Antonina Artauda, ale také další francouzské dramatiky, jako třeba Arthura Adamova, Jacquesa Audibertiho či Vláma Michela de Ghelderoda. A mohli bychom pokračovat...
Witkiewicz se narodil do prostředí víc než příznivého, byl velice nadaný, navíc jeho otec, malíř, spisovatel a kritik, svého syna vůbec neomezoval a od dětství jej podporoval ve vzdělávání ve všemožných oborech. Witkacy byl tak již jako chlapec přítomen literárním a jiným diskusím, jichž se účastnili skladatel Karol Szymanowski, etnograf Bronislaw Malinowský, Stefan Zeromský, Henryk Sienkiewicz a další. Pod otcovým vlivem začal malovat, psát divadelní miniatury, matka, učitelka hudby, jej naopak vedla k jejímu hlubšímu poznávání.
Dlužno dodat, že byl Witkiewicz po celý život psychicky velice labilní, po smrti své milenky Jadwigy Janczewské, se dostal do hluboké krize a musel v roce 1913 vyhledat psychiatrickou pomoc. „Chtěl mě zachránit přede mnou samým,“ popsal lékařovy snahy sám umělec, a jistě věděl, proč. Měl strach, že se zblázní, a v dopise ženě tehdy psal: „Bojím se, že už se nevrátím. Dnes mě napadlo: co když i já už jsem překročil onu hranici. Cítím silně blízkost šílenství a hrozně se ho bojím.“ O pár dní později ale referuje o zlepšení: „Vyhlásil jsem šílenství válku, která musí skončit buďto vítězstvím nebo smrtí.“ Nebyla to jistě slova do větru, o sebevraždě přemýšlel celý život, vyskytuje se v jeho díle, a koneckonců, čímž předbíhám, po ní nakonec 18. září 1939 stejně sáhl.
Prvotní krize byla nicméně zažehnána: „Šílenství ovládnuto, číhá však v hlavě,“ psal. Ano, číhalo, vždyť jako motto svého zřejmě nejlepšího románu Neukojenost z roku 1927, si zvolil tyto verše polského expresionisty Tadeusze Micińského: „Já, vybíraje osud svůj / zvolil jsem šílenství.“
S takovým nasměrováním nepřekvapí, že celé Witkiewiczovo dílo cílilo k mimořádnému, k extrémům všeho druhu, k tlaku na všechny možné bariéry, ke snaze je překonávat, prolomovat. Stačí uvést jeho obrazy, zvláště portréty, při jejichž malování rozněcoval imaginaci různými drogami – jejichž dávkování pak do obrazu vepsal. Docházelo tak k deformování rysů, velice expresivnímu, v něčem podobnému portrétům Francise Bacona. A podobně pracoval se slovy, deformoval je, používal nadsázku, grotesku, nebál se hrábnout do hlubin podvědomí, nenechával se omezovat sexuálními tabu – nikdy to však nebyla jalová snaha o provokaci, naopak. Vše mělo v celkovém obraze své místo, opodstatnění.
A nyní ta Narkotika. Svazek vyšel v roce 1932 a jasnou motivací byly vlastní autorovy problémy s různými látkami. Zajímavé je, jaké látky ve svém spisu pojednává – jsou jimi nikotin, alkohol, kokain a peyotl. Přitom nepíše z pozice nějakého akademika, se všemi těmito látkami má své zkušenosti, a například o boji se závislostí na nikotinu, píše dosti barvitě. Ostatně, barvitost, zanícenost a neakademičnost jeho textu patří k jeho velkým kladům. A píše-li o kokainu, že "zkoušet tento nebezpečný prostředek pro zábavu, to považuji za velkou lehkomyslnost, a ty, kteří ho poskytují lidem nepovolaným a řekl bych ‘nehodným’ této zkoušky, považuji za šílence." Samozřejmě má pravdu, ovšem asi by se divil, jak je právě "jedno z nehorších svinstev mezi tzv. bílými šílenstvími, neboli narkotiky ‘vyššího řádu’", v současnosti oblíbené.
Dodejme ale, že jedno z narkotik naopak nezatracuje. O svých bohatých zkušenostech s peyotlem, včetně zápisů z intoxikací, píše s empatií a uznáním. Ostatně, stačí citovat závěr: "Probuďte se, kuřáci, pijáci a jiní narkomani, dokud je čas! Pryč s nikotinem, alkoholem a veškerým ‘bílým šílenstvím’. Pokud se ukáže, že peyotl je obecným protijedem proti všem těmto svinstvům, pak v tomto a pouze tomto případě: ať žije peyotl!"
A my, jen pro domo dodáváme, že samozřejmě neprovádíme žádnou agitku ve smyslu braní či nebraní "narkotik", protože, jak píše William Burroughs v úvodu k Nahému obědu, "Chytrému napověz."
Josef Rauvolf