Psát kolektivní paměti a bavit se

"Stál jsem v tu chvíli před ním jako reprezentant mladé generace dychtící po uplatnění, zatímco všude kolem byla zdevastovaná, znásilněná, spálená země a osudy lidí rozmlácené na hadry," vzpomíná Vladimír Macura v knize Dopijem a pudem. Nehodný kos a další básně (Academia 2024, edičně připravil Michal Jareš) na svou návštěvu u Felixe Vodičky z počátku sedmdesátých let. Byla to prekérní situace, v níž Macura nestál vskutku sám. Mnozí ji vyřešili tím, že svoje prosazení a uplatnění vzali za jedinou bernou minci. Pro Macuru to bylo o to těžší, že opravdu nebyl homo politicus, politika ho zajímala jen málo a spíše symptomaticky a kauzálně, a už vůbec ho nelákalo se v ní angažovat. (Neevokuje v textech ani to, co by mě docela zajímalo - jak na Ústavu probíhala kampaň kolem Charty 77; podle ústního sdělení Přemysla Blažíčka si vedení zaměstnancům vůbec netrouflo předložit k podpisu Antichartu.) Macura byl neobyčejně aktivní člověk a uměl si najít řadu způsobů, jak si dělat svoje a ještě se bavit. Měl od doby odstup a dokázal ji ironizovat, ale uvedený citát hovoří i o tom, že se někdy cítil provinile. Jeho generace byla prý "pokolení zvlášť naučené nic si nepamatovat, všecko zapomínat". To bývá dosti diferencované - někdo si zas pamatuje o to více, nezapomíná nic.
Vladimír Macura přesto psal paměti. Šlo o paměti kolektivní, další aktéři do knihy přispěli dovětkem. A on svůj úkol vzal nejvážněji z nich. Některé kapitoly vyšly časopisecky, poslední v roce 1995. V časovém odstupu je trochu kámen úrazu. Podle Vladimíra Novotného by bylo potřeba "ujasnit si, do jaké míry tyto živé kreace oslovují taktéž nepamětníky, nesvědky těchto časů". Řekl bych, že od počátku devadesátých let zasvěcených adresátů výrazně ubylo. Poměrně velký prostor věnoval Macura třeba Josefu Peterkovi, onehdy postavě dosti signifikantní, dnes však už víceměně slovníkové. Těžko lze zprostředkovat také mluvený projev "soudružky" Jaroslavy Heřtové, kterou se autor jako bývalou kolegyní též zabývá - bizarní osobnosti tohoto typu jsou ve vědecké instituci a kulturním světě už jen těžko představitelné. Ústav pro českou a světovou literaturu za normalizace opanovaly kreatury věru žalostné a veškerá kvalitní věda zde vznikala navzdory jim. Vladimír Macura se o ni přičinil řadou pozoruhodných textů i projektů.
Radost ze vzpomínání jistě Macura prožíval při reminiscencích na dětství a mládí, strávené v Ostravě a Karviné ("má rudá, rodná Ostravo!"; podle Petra Kovaříka "vězel v Ostravě až po uši"), literární začátky (humorně líčí svůj neúspěšný pokus o debut v Mladé frontě a setkání s jejím redaktorem Ivanem Divišem; Macurova poezie je ostatně součástí svazku, hravá, plná slovních hříček a paradoxů, ale přece jen méně výrazná ), jemně a cudně se vrací k prvním láskám, nastiňuje atmosféru šedesátých let na pražské filozofické fakultě s tehdejšímy majálesy, okolnosti brigády v Literárních novinách, vybavuje si příhody z vojny, vzpomíná na svou cestu k estonštině a napůl mystifikační založení Baltského svazu (jeho láska k mystifikacím a recesi byla nepřemožitelná), zmiňuje zajímavé recepty a kuchařské rady, dojde na málo příjemná setkání s StB a nakonec převypráví i svou verzi dění po 17. listopadu 1989.
Macurovy Vybrané spisy nepřinášejí úplný komplet jeho tvorby a přiznám se, že nad tímto titulem bych poněkud váhal. Dnes však vychází mnoho knih, které jsou z hlediska potřeby jejich vydání na hraně, v tom je naše doba až marnotratná. Možná těch vzpomínek na Vladimíra Macuru mělo být v knize víc než jen čtyři; i na vzpomínající je třeba vzpomínat, tím spíš, když už tu nejsou.
Další články

Revolverka opět skvěle nabitá

Jak to bylo a nebylo s dada
