Psát kolektivní paměti a bavit se

/ Jiří Zízler, Souvislosti

Stolní společnost kolem Vladimíra Macury (v první fázi Petr Čornej, Jan Lukeš, Petr Kovařík a Vladimír Novotný, posléze rozšířená o Jasnu Hlouškovou, Pavla Janouška, Antonína Kostlána a další) začala v osmdesátých letech na Macurův popud psát „stolní paměti“. Pod názvem Dopijem a pudem postupně vznikala originální memoárová próza, kterou Vladimír Macura jako jediný ze stolní společnosti nadále doplňoval a dopisoval ještě v devadesátých letech.
Stolní společnost kolem Vladimíra Macury (v první fázi Petr Čornej, Jan Lukeš, Petr Kovařík a Vladimír Novotný, posléze rozšířená o Jasnu Hlouškovou, Pavla Janouška, Antonína Kostlána a další) začala v osmdesátých letech na Macurův popud psát „stolní paměti“. Pod názvem Dopijem a pudem postupně vznikala originální memoárová próza, kterou Vladimír Macura jako jediný ze stolní společnosti nadále doplňoval a dopisoval ještě v devadesátých letech.

"Stál jsem v tu chvíli před ním jako reprezentant mladé generace dychtící po uplatnění, zatímco všude kolem byla zdevastovaná, znásilněná, spálená země a osudy lidí rozmlácené na hadry," vzpomíná Vladimír Macura v knize Dopijem a pudem. Nehodný kos a další básně (Academia 2024, edičně připravil Michal Jareš) na svou návštěvu u Felixe Vodičky z počátku sedmdesátých let. Byla to prekérní situace, v níž Macura nestál vskutku sám. Mnozí ji vyřešili tím, že svoje prosazení a uplatnění vzali za jedinou bernou minci. Pro Macuru to bylo o to těžší, že opravdu nebyl homo politicus, politika ho zajímala jen málo a spíše symptomaticky a kauzálně, a už vůbec ho nelákalo se v ní angažovat. (Neevokuje v textech ani to, co by mě docela zajímalo - jak na Ústavu probíhala kampaň kolem Charty 77; podle ústního sdělení Přemysla Blažíčka si vedení zaměstnancům vůbec netrouflo předložit k podpisu Antichartu.) Macura byl neobyčejně aktivní člověk a uměl si najít řadu způsobů, jak si dělat svoje a ještě se bavit. Měl od doby odstup a dokázal ji ironizovat, ale uvedený citát hovoří i o tom, že se někdy cítil provinile. Jeho generace byla prý "pokolení zvlášť naučené nic si nepamatovat, všecko zapomínat". To bývá dosti diferencované - někdo si zas pamatuje o to více, nezapomíná nic.

Vladimír Macura přesto psal paměti. Šlo o paměti kolektivní, další aktéři do knihy přispěli dovětkem. A on svůj úkol vzal nejvážněji z nich. Některé kapitoly vyšly časopisecky, poslední v roce 1995. V časovém odstupu je trochu kámen úrazu. Podle Vladimíra Novotného by bylo potřeba "ujasnit si, do jaké míry tyto živé kreace oslovují taktéž nepamětníky, nesvědky těchto časů". Řekl bych, že od počátku devadesátých let zasvěcených adresátů výrazně ubylo. Poměrně velký prostor věnoval Macura třeba Josefu Peterkovi, onehdy postavě dosti signifikantní, dnes však už víceměně slovníkové. Těžko lze zprostředkovat také mluvený projev "soudružky" Jaroslavy Heřtové, kterou se autor jako bývalou kolegyní též zabývá - bizarní osobnosti tohoto typu jsou ve vědecké instituci a kulturním světě už jen těžko představitelné. Ústav pro českou a světovou literaturu za normalizace opanovaly kreatury věru žalostné a veškerá kvalitní věda zde vznikala navzdory jim. Vladimír Macura se o ni přičinil řadou pozoruhodných textů i projektů.

Radost ze vzpomínání jistě Macura prožíval při reminiscencích na dětství a mládí, strávené v Ostravě a Karviné ("má rudá, rodná Ostravo!"; podle Petra Kovaříka "vězel v Ostravě až po uši"), literární začátky (humorně líčí svůj neúspěšný pokus o debut v Mladé frontě a setkání s jejím redaktorem Ivanem Divišem; Macurova poezie je ostatně součástí svazku, hravá, plná slovních hříček a paradoxů, ale přece jen méně výrazná ), jemně a cudně se vrací k prvním láskám, nastiňuje atmosféru šedesátých let na pražské filozofické fakultě s tehdejšímy majálesy, okolnosti brigády v Literárních novinách, vybavuje si příhody z vojny, vzpomíná na svou cestu k estonštině a napůl mystifikační založení Baltského svazu (jeho láska k mystifikacím a recesi byla nepřemožitelná), zmiňuje zajímavé recepty a kuchařské rady, dojde na málo příjemná setkání s StB a nakonec převypráví i svou verzi dění po 17. listopadu 1989.

Macurovy Vybrané spisy nepřinášejí úplný komplet jeho tvorby a přiznám se, že nad tímto titulem bych poněkud váhal. Dnes však vychází mnoho knih, které jsou z hlediska potřeby jejich vydání na hraně, v tom je naše doba až marnotratná. Možná těch vzpomínek na Vladimíra Macuru mělo být v knize víc než jen čtyři; i na vzpomínající je třeba vzpomínat, tím spíš, když už tu nejsou.

Další články

Nové číslo Revolver Revue je již sto třicáté sedmé. Jistě úctyhodná vytrvalost, jež je podložena tradičně velice zajímavým obsahem. A stejně tak vydařenou přílohou, věnovanou desátému výročí úmrtí Jindřicha Pokorného, literárního historika a překladatele. RR letos také v březnu oslaví 40 let nepřetržité, do roku 1989 pochopitelně samizdatové, existence.
Recenze

Revolverka opět skvěle nabitá

Nové číslo Revolver Revue je již sto třicáté sedmé. Jistě úctyhodná vytrvalost, jež je podložena tradičně velice zajímavým obsahem. A stejně tak vydařenou přílohou, věnovanou desátému výročí úmrtí Jindřicha Pokorného, literárního historika a překladatele. RR letos také v březnu oslaví 40 let nepřetržité, do roku 1989 pochopitelně samizdatové, existence.
 | Josef Rauvolf
Vzpomínky a eseje jednoho z čelných dadaistů Raoula Hausmanna nesou příznačný název Dada kurýr. Ano, kniha je plná zpráv, a velice zajímavých.
Recenze

Jak to bylo a nebylo s dada

Vzpomínky a eseje jednoho z čelných dadaistů Raoula Hausmanna nesou příznačný název Dada kurýr. Ano, kniha je plná zpráv, a velice zajímavých.
 | Josef Rauvolf
Rozsahem útlá, obsahem však bohatá novela Návštěva na Godenholmu patří v rozsáhlém díle Ernsta Jüngera k těm méně známým, dokonce téměř zapadla. České vydání potvrzuje, že by to byla ohromná škoda.
Recenze

Hledání ve vonném kouři

Rozsahem útlá, obsahem však bohatá novela Návštěva na Godenholmu patří v rozsáhlém díle Ernsta Jüngera k těm méně známým, dokonce téměř zapadla. České vydání potvrzuje, že by to byla ohromná škoda.