Tak jak to vlastně je?

 "Tahle kniha vypráví o lidech, kteří by mu rozumět skutečně měli. O profesionálech a profesionálkách, již u nás výtvarnou scénu zásadním způsobem ovlivňují a formují. A kteří si nezřídka myslí, že umění rozumí natolik dobře, že jim do toho nikdo nesmí mluvit, a nejlepší by podle nich bylo, kdyby se celá výtvarná scéna řídila jejich příkladem." Ostrá slova, zvláště pak od výtvarného kritika, který je sám, ať chce či nechce, oné výtvarné scény součástí. A který ji svými kritickými texty, v posledních devatenácti letech pro časopis Respekt, také, možná pouze trochu, možná nepřímo, ale přesto formuje.

Vitvar svou knihu rozdělil do osmi kapitol, každá je provázena otazníkem, v nichž střízlivě probral základní fenomény, či hybatele výtvarné scény. Netvrdím, že zcela objektivně, to ani nejde, ani se to neočeká. Naopak, s vlastním názorem, s nímž můžeme a nemusíme souhlasit, můžeme s ním polemizovat, ale s názorem. Jasným, jasně formulovaným, bez nějaké diplomatické omáčky, zkrátka napřímo. V první kapitole, nazvané Kdo je tu šéf? aneb Národní galerie Praha přibližuje již možná pozapomenutou dobu vlády Milana Knížáka, který se vedení ujal poté, co se sice v konkurzu umístil až jako třetí, ovšem tehdejší ministr kultury Pavel Dostál ("po konzultacích s ODS", tedy s Knížákovým přítelem Václavem Klausem) odbornou komisi rozpustil, sestavil novou, ministerskou, a ta vybrala - ano, Knížáka... Vitvar pak popisuje nejen jeho one man show, kdy se "Knížák, coby dřívější bojovník proti establishmentu najednou nedokáže bránit lákadlu zneužívat víceméně neomezenou moc, již mu ministr kultury svěřil," ale také škody, které v Národní galerii napáchal. A takhle pohromadě to opravdu není hezké čtení. Ovšem tím vše neskončilo, ani další osudy NG nebyly růžové.

Podobně probírá osudy Ceny Jindřicha Chalupeckého, zřízené v roce 1990 Václavem Havlem, Jiřím Kolářem a Teodorem Pištěkem, od jejích slavných a významných začátků až po skomírání a současný podivný stav, kdy se "z ceny stal naprosto nepřehledný, ale pro ústřední aktéry a aktérky velmi výhodný zákulisní byznys."

O skutečném byznyse pojednává kapitola Láska, nebo byznys? aneb Soukromé galerie, kdy Vitvar opět prokazuje důvěrnou znalost všeho, co se u nás kolem soukromých galerií točilo – píše tak nejen o nadšencích, pro které bylo umění na prvním místě, ale i o těch, kterým šlo jen a jen o byznys. Ostatně, podobně jako v další kapitole, Jen pro bohaté? anebo Sběratelé. I zde se potkáváme jak se skutečnými milovníky umění, tak spíše s milovníky majetku, a dotažen je tento fenomén v kapitole Jde jim vůbec o umění? aneb Spekulanti. Stejně jako v předcházejícím zamyšlení nad soukromými galeriemi, kde padají jména známá i neznámá, i zde Vitvar přináší leckdy opravdu bizarní historky a postavičky. 

Dále píše o artwashingu a vysokých uměleckých školách, kniha pak končí kapitolou o Siegfriedu Herzovi a je zároveň rýpnutím do vlastní branže. Oprávněným.

Závěrem své mimořádně zajímavé a čtivě napsané knihy, Vitvar - a to mu jen slouží ke cti - píše: "Názvy kapitol této knihy jsou sice plné otazníků, v závěru by se ale asi slušelo dodat, co bych s popisovanými fenomény sám radil dělat." Protože, kritizovat dokáže opravdu každý...

Josef Rauvolf