Hledání deníku Ladislava Fukse kolem Kulaťáku

Hlav­ní posta­va Dušan Stra­ce­ný (nomen omen) se momen­tál­ně nena­chá­zí v nej­šťast­něj­ším obdo­bí své­ho živo­ta. Má za sebou dvě nevy­da­ře­ná man­žel­ství, neú­spěch v prá­ci a trpí chro­nic­kou boles­tí zad. Přes­to nepo­va­žu­je svou exis­ten­ci za ztra­ce­nou (i když emo­ci­o­nál­ní čte­nář to tak roz­hod­ně nevní­má). Při­jí­má pasiv­ně svůj úděl a skr­ze sou­čas­ný pří­běh a vzpo­mín­ky nechá­vá na čte­ná­ři hod­no­ce­ní i emo­ce. A ty s vámi pořád­ně zacloumají!

Pokud jsem zmi­ňo­va­la nevšed­ní styl Rad­ka Sta­vě­la, pak sto­jí pře­de­vším na umu auten­tic­ky zachy­tit mís­to a čas. S časem vyprá­vě­ní pra­cu­je pří­mo magic­ky. Doká­že vystih­nout oprav­do­vost pří­tom­né­ho oka­mži­ku a drob­ným detai­lem čte­ná­ře nená­sil­ně pře­nést do minu­los­ti — Duša­no­vých vzpo­mí­nek. Jako bys­te se pro­pad­li v čase, ale pro­stře­dí i situ­a­ce zůstá­va­jí stej­né. Díky těm­to lite­rár­ním fla­shbac­kům si doká­že­te posklá­dat nejen Duša­no­vu minu­lost, ale i důle­ži­té dějin­né momen­ty obecně.

Pokud tápe­te v sym­bo­li­ce obál­ky, gra­fic­ky důmy­sl­ně vyob­ra­ze­ná mapa uvnitř kni­hy vás nene­chá na pochy­bách, oč tu běží. Roz­hra­ní Dej­vic a Buben­če. Vítěz­né náměs­tí. Kulaťák. Dějiš­tě význam­ných udá­los­tí i všed­ní­ho živo­ta, jako je tře­ba pře­dá­vá­ní dětí. Na Kulaťá­ku si Duša­na jako malé­ho pře­dá­va­li rodi­če a pra­ro­di­če, zatím­co v dospě­los­ti zde pře­dá­vá své­ho syna Ště­pá­na býva­lé man­žel­ce. Sám má mož­nost být ofi­ci­ál­ně spja­tý s tím­to, pro něho fatál­ním, mís­tem. Jako mar­ke­tér se podí­lí na pre­zen­ta­ci stav­by budo­vy, jež má razant­ně změ­nit vizu­ál­ní podo­bu sou­čas­né­ho Kulaťá­ku. Jak ale inte­lek­tu­ál a cit­li­vý člo­věk může fun­go­vat ve zko­rum­po­va­ném svě­tě deve­lo­per­ské­ho lobby?

Duša­na Stra­ce­né­ho může čte­nář vní­mat jako smut­nou, niko­liv však zápor­nou posta­vu. Jed­no­znač­ně ambi­va­lent­ní cha­rak­ter má pak posta­va Ladi­sla­va Fuk­se. Dušan je jeho živo­tem, a pře­de­vším tvor­bou až obse­siv­ně fas­ci­no­ván. Díky své babič­ce Haně ho poznal i osob­ně a za kaž­dou cenu zkrát­ka musí nalézt jeho nepub­li­ko­va­ný deník. Na jed­né stra­ně exis­tu­je Fuks jako hod­ný sou­sed a geni­ál­ní spi­so­va­tel z let šede­sá­tých, na dru­hé stra­ně ho zob­ra­zu­je jako anti­char­tis­tu a auto­ra lite­rár­ně nepří­liš kva­lit­ních děl z let sedm­de­sá­tých. Radek Sta­věl odka­zu­je i na Fuk­sův lite­rár­ní styl — kla­de důraz na vnitř­ní, psy­chic­ký stav hrdi­ny (pře­de­vším úzkost), opa­ku­jí­cí se moti­vy, stí­rá­ní snu a sku­teč­nos­ti i hru se čtenářem.

Více postře­hů a odka­zů vám nebu­du pro­zra­zo­vat, radě­ji si užij­te lite­rár­ní pouť s Duša­nem a Ladi­sla­vem Fuk­sem sami. Násle­duj­te šip­ky a nemiň­te Pře­dá­vá­ní.

psáno pro Kavárnu Hostu