Darebný šumavský nalezenec Stilzel, krotitel ďábla

Byl to ale podivný chasník, ten Stilzel. Vyrůstal u starého, velice podivínského mlynáře, kterému jednou spadl doslova k nohám, když ten vystřelil do korun stromů – odtud "spadla bláznivá motanice: dva lesní čápi s mladými i hnízdem, k němuž byl opaskem připoután ošklivý, rozcuchaný a odrostlý dareba." A to byl Stilzel.

Mlynář byl neznaboh, údajně spřažený s ďáblem, dostávalo se tedy jeho schovanci úměrné výchovy. A děly se ve mlýně – který klapal sám, jako by ho někdo neviditelný řídil – vskutku divné věci. Například když si "mlynář četl v knize černé jak uhel s ohnivě rudými literami, hrozivě se přitom šklebil. Stilzel musel zalézt pod stůl a být zticha. Ve světnici se počala zvedat lehká mlha, vznášela se a houstla, až z ní kapala voda; posléze z ní lilo jako z konve. Jindy se pod strop zavěsil temný mrak, z něhož sršely blesky na všechny strany, a strašlivě hřmělo. Když už toho bylo moc, zaklapl vyzáblý čaroděj knihu a mlýn se opět ponořil do tichého poklidu."

Ano, není tedy divu, jak se později Stilzel vybarvil. Zvláště když "čas od času dostal mlynář pozdě v noci návštěvu. Přicházíval chlapík se smělou bradkou, pichlavýma, jak smůla černýma očima, celý porostlý dlouhými štětinami a tak zaprášený, jako by po celé dny pracoval ve mlýně. Špičatý klobouk s jedově rudým pérem nikdy nesňal. Usedl v začouzené světnici k mlynáři, oba pak vypouštěli z hrdel páru a aniž by promluvili, po dlouhé hodiny si upřeně hleděli do očí. Cizinec kouřil dýmku s dvěma hlavičkami, a když mu vyhasly, musel je Stilzel opět zapálit.

Občas hráli v karty. Mlčky, s široce otevřenýma chtivýma očima a sevřenými rty. Bradatý vždy prohrál a mejkl pak cinkavými mincemi o stůl. Jednou se peníz zakutálel až k troubě od kamen. Stilzel ho ráno ukázal příchozímu a ten ho označil za prastarý řezenský štyrák, který již dávno neplatil ani nebyl v oběhu.

Často oba, mlynáře i jeho mlčenlivého druha přepadala ďábelská divokost: lili si pak do chřtánů hořící kořalku a chrlili ze sebe modravé plameny."

Stilzel byl hnán divokou povahou, však byl také duch, kdysi se v lese ve vzteku oběsil na šňůře od biče, u svého nevlastního otce proto dlouho nevydržel. Ještě jako živý, to pásl koně, převezl samotného ďábla, a byl to kousek vskutku mazaný. Pekelník chtěl po Stilzelovi úpis, a ten souhlasil, ovšem namítl: "Ale nemám papír. Ukaž hrb, kozle, ať ti to tam můžu napsat!" Čert si hbitě vykasal rudou kazajku a odkryl chlupatá záda, plná černých, ošklivě zakroucených mateřských znamínek. "To tě bude příteli lochtat!" varoval ho Stilzel. "Ha, jen do toho!" mečel rohatý. "Ha, moje kůže je trvanlivější než železo a ocel, mééé!" Šmik šmak vydrápal Stilzel tři křížky a ďáblova kůže hned začala čoudit, jako by ji sežehl plamenem; pekelník zavyl divokou bolestí a uskočil stranou. Stilzel se za ním posmíval: "Svez mě, kamzíku! Svez mě!" Ďábel zdálky vycenil sněhobílé zuby. Po lících se mu řinuly slzy jako hrachy a poraněná záda si třel o dutý dub. Růžek mu vzteky zčervenal. "Ha, neponesu tě. Půjdeš sám! Mééé!" zaječel a vklouzl do stromu.

Podobně vyzrál Stilzel i na dva protřelé mordýře, ale i na pašeráky či krutého drába, sužoval a strašil lidi, kteří šli hlubokými lesy, zkrátka, prováděl všem jen to nejhorší. A jak to s ním dopadlo? Inu, to už si musíte, v mém překladu, poslechnout sami.

Josef Rauvolf