Co všechno způsobilo jedno nachlazení

Rozhodnutí k sepsání pamětí bývají různá, vždy za nimi můžeme hledat přinejmenším do jisté míry přesvědčení o tom, že je jich nějakým způsobem třeba, že přinášejí něco zajímavého, dávají nahlédnout do událostí, jichž byl autor či autorka svědkem nebo dokonce aktérem, leckdy za nimi bohužel stojí i obyčejné ego a přesvědčení o vlastní výlučnosti.

Nic z toho naštěstí neplatí pro mumínkova tatínka – ale posuďte sami. "Jednou, když byl muminek ještě hodně malý, si jeho tatínek uprostřed parného léta uhnal pořádné nachlazení,". Tak začíná kniha. A pokračuje popisem všemožných trápení, která tatínka sužovala: odmítal pít horké mléko s cibulí a cukrem a ani lehnout si nechtěl. "Seděl na zahradní houpačce, v jednom kuse smrkal, stěžoval si, že doutníky mají příšernou chuť a celý trávník byl posetý jeho kapesníky, které pak muminkova maminka sbírala a v košíčku odnášela." Všimněme si role maminky, té, jež se vždy o celou rodinu muminků obětavě stará, ostatně, v pamětech bude mít také důležitou roli.

Tatínkovi ale nepomohl ani silný grog, který chutnal stejně odporně jako mléko s cibulí a cukrem, vzdal se tedy vší naděje a šel si lehnout do podkrovní světnice. Ovšem když už byla bolest v krku k nevydržení, nechal si zavolat muminky, Šňupálka a Čenicha, známé to postavy, a promlouval k nim jako někdo, kdo zde již dlouho nebude, stěžoval si, že nikoho nezajímá. Ovšem ani to nepomohlo, až mu maminka řekla: "Víš co? Když jsem tuhle uklízela na půdě, našla jsem tam takový tlustý sešit. Co kdybys o svém mládí sepsal knihu?" Tatínek neprotestoval a po jistých "tatínkovských" drahotách se do psaní pustil.

A takhle jeho paměti začínaly: "Já, muminkův tatínek, sedím dnes večer doma u okna a dívám se, jak venku světlušky kreslí tajemné znaky v sametové tmě zahrady. Pomíjivé klikyháky krátkého, ale šťastného života! Jako otec od rodiny a majitel domu se zarmouceně ohlížím zpátky za svým bouřlivým mládím, které se teď chystám vylíčit, a pero určené k zápisu memoárů se váhavě chvěje v mé tlapce."

Upřímná slova o bývalém bouřlivákovi slouží jako předehra ke smršti příhod, v nichž popisuje seznámení s Bedřiškem, Kryšánkem či s Mimlou a její početnou rodinou, plaví se po moři ("na širém moři je obzor pro normálního mumina příliš dlouhý. Máme nejraději to, co je vlídně proměnlivé a rozmarné, nenadálé a zvláštní."), přežije bouři i další setkání. Závěrem nejen naznačí, jak se setkal s muminkovou maminkou – ta prostě "připlula v příboji, přitisknutá k prknu, vlétla do zálivu jako míč a moře ji zase stáhlo zpátky." Muminkův tatínek ale nic nedal na rozbouřené vlny a maminku, včetně její kabelky, zachránil. A když jí řekl, že je i navzdory mořské vodě stejně krásná, maminka se na něj "podívala nepopsatelným pohledem a silně zčervenala." A tím tatínkovy paměti v podstatě končí, ovšem, aniž by jediným slovem zmínil svůj "zhýralý život s hatifnaty". Ovšem ještě si závěrem neodpustí pár ponaučení: "mám pocit," píše tatínek, "že by se to všechno mohlo odehrát ještě jednou, třebaže nějak úplně jinak," a doufá, že si "každý muminek hodný toho jména vezme k srdci mé prožitky, mou odvahu, můj rozum a mé ctnosti (a třeba i mé hlouposti) – i kdyby nechtěl vyvodit poučení ze zkušeností, které si jednou bude muset opatřit sám tajuplným a obtížným způsobem, příznačným pro všechny mladistvé nadané muminky."

Tatínkovo vzpomínání je možná  na první čtení pouze dětsky zábavné, ale vyzývám starší, aby knihu nepodceňovali. Muminci, to jsme přece nejen my a naše sny.

Josef Rauvolf