Když se Robert Křesťan ohlíží...

Řekněme hned úvodem  - jde o knihu opravdu mimořádnou a objevnou, Hrubému se podařilo Křesťana "rozmluvit", přičemž každý, kdo se někdy o něco podobného pokoušel, ví, jak nesnadným úkolem se to může ukázat, což platí obecně. Hrubý má Křesťanovu tvorbu vskutku naposlouchanou, výtečně se ovšem orientuje v celé dané oblasti, tedy, řekněme, country, a přesněji, bluegrassu – žánru, kterému se Křesťan víceméně po celou svou dosavadní hudební dráhu věnoval. Však také Křesťana v různých jeho fázích a transformacích sledoval již od poloviny sedmdesátých let. "Posluchače strhávala zvláštní uhrančivost textů, která prozrazovala v jejich autorovi bytostného hlubokého básníka," píše Hrubý, a dodává: "Nemáme druhého tak imaginativního autora písní (a také překladatele anglických písňových textů)." Tvrzení, jež by si jistě zasloužilo trochu zmírnit, jádro však zůstává – ano, Křesťan patří mezi ty nejlepší, nejautentičtější, a také, což je velice důležité, mezi ty nejuvěřitelnější.

Hrubý svůj rozhovor koncipuje chronologicky, dozvídáme se tedy o Křesťanově dětství, vzpomínání jde ale i daleko před narození. Křesťan mluví o svých rodičích, hlavně pak o matce (otec v jeho jedenácti rodinu opustil a zůstal v západním Německu), o tom, jak jej podporovala v začínající hudební dráze. A také o tom, jak přesedlal z klavíru na banjo, které je také s jeho hudebním životem spojováno. Mimochodem, banjo jej okouzlilo díky nahrávkám Waldemara Matušky, kterého jako chlapec miloval.

Křesťan vzpomíná na svůj postupný vývoj, jak hráčský, tak zpěvácký, probírá různé etapy působení v řadě významných kapel domácí bluegrassové scény, ať již to byli Trapeři, Poutníci nebo Druhá tráva. Všechno je to vynikající a poctivá muzika, vrcholící právě Druhou trávou.

Hrubý zmiňuje Křesťanovy texty – o jejich kvalitě se můžeme přesvědčit nejen z nahrávek, ale i z textové přílohy knihy, do níž jsou zařazeny i Křesťanovy překlady. A je jedno, zdali jsou původní, či přeložené. Křesťan dokáže přeložit texty tak, aby nejen dávaly smysl, neutíkaly od originálu, ale také se dobře zpívaly. Vrcholem je jistě album Dylanovky (2007), na něž Křesťan skvěle přeložil hned jedenáct Dylanových textů. Výborně. A když už jsme u překládání, Křesťan překládal i beletrii, Normana Mailera či Williama Eastlakea.

Kniha je doplněna mnoha fotografiemi, výpověďmi jeho blízkých i spoluhráčů či dalších muzikantů, faktografií v datech, a také vyčerpávající diskografií, seznamem všech textů, jejich incipity, bibliografií, rejstříkem kapel a dalšími rejstříky. Vskutku poklad!

Josef Rauvolf