Ohlédnutí plné humoru

Petr Chudožilov (1943) se do naší literatury trvale zapsal svou sbírkou povídek Kapři v květoucích trnkách (1969). Nebyl to však autor jediné, jakkoli chválené a úspěšné knihy. Vydal jich celou řadu, jak v češtině, tak ve švýcarské emigraci německy. Ještě před srpnem 1968 a nějakou dobu po něm působil jako novinář, pak už  jej čekala jen pomocná zaměstnání. A po podpisu Charty 77 to bylo ještě horší, odchod do Švýcarska byl tedy nejspíš jediným řešením.

Chudožilo svou knihu uvádí podtitulem Vzpomínky, sny, lamentace, a přesně to také očekávejme. Všeho dostaneme měrou vrchovatou, v mnoha víceméně kratších textech. Předem konstatuje: "Je mně osmdesát, vím, jak se jmenuju a kde bydlím, dokáži si ostříhat nehty na nohou úplně sám bez cizí pomoci," a o půl strany dál: "Pamatuji si jenom to, co se mně hodí, to ostatní jsem vytěsnil, vylepšil, zapřel. Žil jsem tak, jak jsem uměl, nic moc. Proto nepíšu paměti, ale jen tak vzpomínky."

Ošizeni však rozhodně nejsme. Tak třeba text Vítězství ducha nad hmotou: "Spíše klidný večer v hospodě U krále Brabantského pod starými zámeckými schody," začíná, a pokračuje: "Lehké vzrušení vyvolal na kratičkou chvíli sochař Zdenek Hůla tvrzením, že se jeho ženě na schodišti opakovaně zjevil již zesnulý herec Čepek, což přítomná Čepkova vdova s jemným úsměvem na krásné tváři připustila jako možné, neboť má podobnou zkušenost. Klopotná cesta proti prudkému opileckému větru od Brabantského krále přes Karlův most na Staré město pražské, tklivě teskným pohledem doporovází nás Brunclík ze svého pilíře, hned bych šel kluci s váma! Snad nám ještě někde nalejou." A než skončí, stačí ještě připojit vzpomínku na Andreje Stankoviče a jeho smrt o desítky let později.

Jak vidíme, vzpomíná-li, vyhýbá se sentimentu, jako ve větách popisujících poslední předemigrační hodiny v Praze: "S Pavlem Rychetským vezeme do Libně naši automatickou pračku, rodičům snad usnadní život. Jirka Hájek dopoledne přinesl darem na rozloučenou krabičku francouzskejch cigaret, takový ty strašně silný, v modrý krabičce. Zapálíme si a je nám spolu dobře. Naposledy. Ptáček, přítel mé švagrové, která teď bude bydlet v našem bytě, uvařil k obědu nějaký ostrý čínský jídlo s rejží. Banality pod tlakem osudový chvíle nabývají gigantickejch rozměrů."

Chudožilov píše nejen o sobě, ale také o řadě známých osobností, nikoho však nešanuje. "Ludvík Vaculík," píše v jednom textu, "má zajisté velké zásluhy v boji za lidská práva, k lidem samotným se však tu a tam choval jako prase. Český snář jsem četl ve dvou různých samizdatových vydáních, po letech ještě v kanadské edici Josefa Škvoreckého. Vždy mě udivily markantní diference v textu; skutečnost podle potřeby. Starý bolševik, kterej se nakonec pohodlně zabydlel na svatým vobláčku, pevně věřil, že je mu dovoleno úplně všechno." A ještě, na základě vlastní zkušenosti dovozuje:

"Po letech se ukázalo, ať mně to dějiny vodpustěj, že Vaculíkovo rukoudání mělo ještě mnohem menší hodnotu než psí hovno." Nešetří ani spisovatele Pavla Buksu (Karla Michala) a jeho ženu, básnířku Violu Fischerovou, narazíme ale také na přátele, o nich píše hezky a s láskou – především o básníku Andreji Stankovičovi, Petru Kabešovi, Ivanu Wernischovi a dalších. V knize najdeme i vlastně dosti komické historie jak z Prahy, tak z Basileje (lidé jsou všude stejní blbci, zjišťujeme zas a znova). Kapitolou samou o sobě jsou pak sny: pravda, dosti neveselé, jak "emigrantské", tak vůbec. Čte se to opravdu výtečně, a rozhodně ne pouze pamětníkům.

Josef Rauvolf