Život jednoho Mistra

Ta zahrnuje tituly Babička, Dědek, Zápisky z garsonky  - a nyní tedy i Mistr. Jak již názvy samy naznačují, jedná se o chronologická, autobiografická rozpomínání, přičemž všechny sbírky jsou charakterizovány zvláštně civilním jazykem, až jako kdyby byla próza rozlámána do veršů. To je ovšem pouze první, povrchní dojem, v každém případě se totiž jedná o poezii, jen jinou, než býváme třeba zvyklí. Zatímco předchozí díly vyprávěly o Novotného dětství, eventuelně dospívání, v Mistrovi se autor vrací jak do doby ještě před svým narozením, tak do let, která následovala, přičemž oním Mistrem je jeho vlastní otec, liberecký výtvarník Pavel Novotný (1951-1989). Přezdívku dostal od básníkovy matky, o níž toho již dost víme z předcházejících částí skládačky. Jak píše Notovný na svých stránkách, "pamatuji si ho jen v omezeném počtu výjevů, protože s námi nikdy nežil. Ale takové autobiografické pozadí je vlastně druhořadné: vystupuje zde prostě jakýsi Mistr, o němž vypráví jakési Já. Kniha sestává ze tří částí: totiž z textu, zvuku a obrazu. V textu promlouvá ono Já, směrováno posbíranými hlasy Pavlových přátel, ve zvuku promlouvají právě ony hlasy, v obrazové části mlčky promlouvá právě Mistr. Kniha je v mnohém propojena s těmi předchozími, ale zároveň by měla fungovat i zcela samostatně."

Jak to tedy vypadá ve skutečnosti? "Vstával brzy ráno, / od šestnácti pendloval /podle týdenních rozpisů / do Prahy na Polygrafii / a zpátky do Severografie / učil se reprodukční techniky, co už zanedlouho měly vymizet," seznamuje nás autor s Mistrem, který byl "bledej drobounkej kluk, / manšestrové sako, brejle, / sršel a jiskřil nápadama, / diskutoval s kamarádama / o umění všeho druhu / předčítal jim a recitoval, / jen zpívat a plavat neuměl / a pořád si hryzal nehty / a poměrně často omdléval."

Do děje ovšem vstupuje drsná historie: "Bylo to tehdy v tom zběsilém roce, / kdy Rusáci na Václaváku zastřelili / Pavlova spolubydlícího z intru,/ zhruba ve stejné době / běžela Pavlova sestra / v Liberci přes náměstí / v bráchově manšestrovém saku, / co jen tak letmo hodila na sebe, / přikrčila se v rohu u radnice, / když kolem svištěly kulky, / kousek od ní kohosi zastřelili / tank se vboural do podloubí." A pak, jak víme, začalo přituhovat, ovšem Mistr žil dál po svém: "Tehdy, když všechno se / zatahovalo do ponurých odstínů, /... v kavárně mával Lautréamontem, / Goethem a prokletejma básníkama."A jak se dozvídáme, dál maloval, přičemž jeho obrazy se téměř nedochovaly, snažil se žít, nezanedbávat svého syna, byť to ne vždy dopadlo: "Ty večery, / kdy se měl objevit, / mám zaryté, kdy / čekám na něj a on / nejde a nejde, přijde / třeba až druhej den, / případně za tejden / anebo vůbec."

Když pátral po minulosti svého otce, čekaly na něj slepé uličky, špatná paměť, omyly: "Všichni ti lidé, / co se jich vyptávám, / abych si poskládal obrazy, / které bych jinak neměl kde vzít, / všechny ty hráze, propusti, průtoky,/ bariéry, zavřené či pootevřené dveře, / zmotané kabely, zavápněná potrubí, / vlezy úplně do nikam." A přesto se Pavlu Novotnému podařilo zrekonstruovat plný obraz svého otce, umělce nadaného, leč utloukaného okolnostmi, i vlastními kroky – obraz, který nemusí nutně nést jmenovku PN. Snad ještě něco: jak píše Novotný, "tato kniha sdružuje text, obraz a zvuk: její součástí je auditivní kompozice ‘Pavel’," poslechnout si ji můžeme na Novotného stránkách, anebo díky QR kódu otištěnému v knize. A jak doporučuje autor, "poslouchejte nejlépe na jeden zátah a při dobré reprodukci, pokud možno za tmy".

Josef Rauvolf