Život s filmem - osudy scenáristy Meir Lubora Dohnala

Tím prvním je samozřejmě osobnost zpovídaného – Meir Lubor Dohnal (1938). V situaci, kdy stále zůstávají jména scénáristů stranou zájmu většinových diváků, to byl právě Dohnal, kdo stál za významnými díly československé filmografie 60. let – zmíníme-li jména režisérů Juraje Jakubiska či Elo Havetty, milovníci kvalitních filmů začnou pokyvovat hlavami, jistě, ty známe, aby ne! Ovšem že pod scénáři důležitých filmů obou pánů, tedy v případě prvního Kristove roky (1967), druhého pak Slávnosť v botanickej záhrade (1969), je podepsán právě Dohnal, to už ví málokdo. A klidně můžeme přihodit ještě dva slavné snímky: Archu bláznů aneb Vyprávění z konce života Ivana Baladi (1970) a Petrolejové lampy (1971) režiséra Juraje Herze. A mohli bychom pokračovat, ostatně, jak píše Černík, v reakci na Dohnalovo konstatování ohledně jeho stále malé známosti ("Jako bych celý život nic nedělal."), "přitom by šlo s trochou nadsázky říct, že Dohnal byl u všeho." A po přečtení knihy musíte souhlasit.

Rozhovory probíhaly v letech 2021-2024, kapitoly jsou pak řazeny víceméně chronologicky, skladba textu je však zajímavá: vždy v úvodu kapitoly autor nastíní svá východiska, uvede ověřená fakta, načež je vše konfrontováno s Dohnalovými výpověďmi – dochází tak k plodnému střetu objektivního a subjektivního, k novému pohledu jak na historii, tak na Dohnalovo dílo.

Vzpomíná-li na studia scénáristiky na FAMU v první polovině 60. let, pochvaluje si, že je pedagogové víceméně nechávali být. "My byli šťastní," říká, "že si nás nevšímali. Film byl tak bohatý svět, všude kolem nás, a škola nám ho zpřístupnila. Bylo pořád o čem přemýšlet a o čem se bavit. Nějaké pedagogické vedení jsme ani nepotřebovali." Vlastně není divu, filmem tehdy skutečně žili, neustále o něm mluvili a tříbili si své názory: "Člověk nerozlišoval film, literaturu nebo výtvarné umění. Všechno to vytvářelo paralelní svět, ve kterém jsem se cítil dobře a do kterého jsem mohl unikat. A mě třeba nevadila ani fyzická práce, dokonce se mi líbila. Třeba škvárování je těžké, ale když jsem se to naučil, tak jsem se cítil jako frajer." Ano, později se to hodilo...

Dotázán na českou novou vlnu říká – možná kacířsky nepříjemnou pravdu: "Zpětně si myslím, že nová vlna a zlatá šedesátá jsou spíš iluze. Pořád se k ní vztahujeme, ale kolik z těch filmů dnes obstojí? Zajímavých je pár a zbytek jsou napodobeniny a pokulhávání." A na dotaz, koho si tehdy vážil, odpovídá: "Už tehdy mě nejvíc bavili Jan Němec a Věra Chytilová." Samozřejmě nelze pominout slovenské režiséry Ela Havettu, s nímž si okamžitě porozuměl, a Juraje Jakubiska, s nímž se seznámil přes Havettu. Právě ze spolupráce s Havettou vznikl dodnes oceňovaný film Slávnosť v botanickej záhrade: "U Slavnosti nám šlo o svobodu, o to, jak si ji z dobré vůle ničíme, jak je iluzorní, jak k ní nelze dospět. Je to jako když cestujete s touhou být doma, ale ten domov vlastně neexistuje." Jak už to tak bývá - film v době svého vzniku příliš nebodoval, dnes je však naprostou klasikou.

Hodně místa je věnovánu filmu Archa bláznů aneb Vyprávění z konce života, napsaném podle Čechovovy povídky Pavilón č. 6, "Čechov pro nás [s režisérem Ivanem Balaďou] představoval klíč k porozumění ruské mentality od samoděržaví po Brežněva. Měli jsme dojem, že ruští realističtí spisovatelé dokázali s úžasnou přesností a hloubkou odhalit povahu arogantní a bezohledné síly v ruské politice. S Balaďou jsme se shodili, že je to pro nás příležitost vyjádřit se k aktuálnímu stavu věcí v Československu, a to včetně toho, že argumenty přebíráme od Rusů samotných."

Cenzura to ale pochopila a film skončil na dvacet let v trezoru. Pikantní je, jak říká Dohnal, že pasáže převzaté z Čechova vadily, ale autentická ruská přísloví, jako "Lepší kámen v nebi než buchtička v pekle," nebo "Čas je pes a voják pán" byla oceňována. Ovšem, "tohle nezaznělo v Čechovovi, ale vymyslel jsem to sám."

Řeč je také o Jakubiskově filmu Postav dom, zasaď strom (1979), na nějž sice psal scénář, nebyl však nikde uveden – po podpisu Charty zkrátka nešlo, aby oficiálně figuroval mezi autory. Pak již psal a točil v německé emigraci, do níž odešel v roce 1978 a dařilo se mu výtečně. Například scénář k dokumentárnímu filmu Marlene (1984) byl nominován na Oskara.

Černík s Dohnalem probírají i dobu po roce 1989, Dohnalovu roli ve svobodné kinematografii, jeho pedagogickou činnost na FAMU i jeho teoretické názory. Jak píše v úvodu Černík:  "Ambicí knihy je prostřednictvím kombinace subjektivních vzpomínek a objektivních informací přispěl k poznání ve dvou oblastech. Předně co nejkomplexněji představit scénáristu Dohnala a jeho dílo. Nejde přitom jen o to připomenout na čem pracoval, ale skrze scénáře, filmy a úvahy pochopit, zda existuje něco jako specifická Dohnalova poetika... [...] Druhá oblast se týká scénáristů a scénáristiky v obecném smyslu".  Vznikla tak kniha, jež je jak sondou do naší kinematografie od poloviny 60. let dodnes, tak zaplňuje trestuhodnou mezeru, pokud jde o naše povědomí o roli Meir Lubora Dohnala v ní.

Josef Rauvolf