Lze prožívat smutek správně? Recenze filmového Hamneta ukazují, proč literatura snáší bolest lépe než film

Způsob, jakým film pracuje s emocemi, nicméně ohlasy rozděluje. Na rozdíl od knižní předlohy totiž film směřuje diváka k silné, jednoznačné katarzi a část kritiků upozorňuje, že takto koncentrované emoce mohou působit až příliš řízeně. Knižní Hamnet naproti tomu pracuje se smutkem jako s procesem, nikoli vyvrcholením, a dává tak čtenáři prostor prožít bolest vlastním tempem, niterněji a trvaleji.

O čem je Hamnet a co nás učí o smutku

Příběh Hamneta vychází z prostého historického faktu: v roce 1596 zemřel jedenáctiletý Hamnet Shakespeare, jediný syn Williama Shakespeara a jeho ženy Agnes. Víc nám není známo. Jedině to, že William Shakespeare o pár let později napsal Hamleta. Maggie O’Farrell z tohoto tichého bodu dějin rozvíjí intimní portrét rodiny, kterou ztráta pomalu a nevratně proměňuje. Sledujeme rodiče, kteří truchlí každý jinak, manželství, jež bolest oddaluje i prohlubuje, a svět, který se navzdory smrti nezastaví. 

Právě téma truchlení se stalo jedním z hlavních důvodů, proč filmová adaptace tak silně rezonuje. Debata kolem filmového Hamneta se nevede o jeho síle, ale o jeho metodě. Kritici i diváci se shodují, že jde o mimořádně intenzivní zážitek, rozcházejí se však v hodnocení toho, nakolik film emoce vede a nakolik jim nechává volný průběh.

Zajímá vás, jak se filmová adaptace liší od knihy a co je pravda a co fikce? Přečtěte si článek o tom, co je v Hamnetovi skutečné a proč se vyplatí přečíst i román Maggie O’Farrell.

Co recenze vyzdvihují: síla obrazu a herecké tělo smutku 

Světová kritika se v hodnocení filmu shoduje v jednom: Hamnet je mimořádně silný emocionální zážitek. The Hollywood Reporter mluví o „vizuálně podmanivém a drtivém dramatu“ a vyzdvihuje především herecký duet Jessie Buckley (Agnes Shakespeare) a Paula Mescala (William Shakespeare). Podle IndieWire stojí film na „surovosti“ Buckleyina výkonu, který dává smutku fyzickou, téměř hmatatelnou podobu. 

Podobně píšou i čeští recenzenti. Novinky.cz označují film za „srdcervoucí dobovou tragédii o jedné z největších lidských ztrát“, Seznam Zprávy chválí snímek jako „bezpečný artový hit“, který se vyhýbá laciné sentimentalitě a staví na atmosféře a obraze. Opakuje se důraz na vizuální stránku filmu: kamera, práce se světlem a rytmem vytvářejí svět, v němž je bolest všudypřítomná, aniž by musela být neustále pojmenována.

Co některým vadí: přespříliš dirigovaná práce se smutkem 

Vedle nadšení se ale v části recenzí objevuje zdrženlivější tón. Ne proto, že by film selhával formálně, ale proto, že své emoce diktuje až příliš hlasitě. The New Yorker upozorňuje, že film „šeptá poetické obrazy, ale zároveň publiku neustále připomíná svou prestižní ambici“, čímž může působit, že až moc tlačí na pilu. Jak shrnuje jeden z textů ve Vox, debata kolem filmu se nevede o tom, zda je dojemný, ale zda jeho práce se smutkem není až příliš „dirigovaná“. 

Podobná výhrada se objevuje i v části českých ohlasů. Jedni oceňují intenzitu, druzí mluví o pocitu, že film „nenechá diváka vydechnout“. Emoce jsou podle nich příliš koncentrované, hudba i obraz příliš přesně dávkují, kdy má přijít slza a kdy úleva. Nejde o odmítnutí dojetí, ale o otázku, zda takto silně řízená katarze ještě ponechává prostor pro individuální prožitek. 

Kniha emoce nevnucuje, ale vytváří prostor, v němž mohou vzniknout

Román Maggie O’Farrell pracuje se stejným tématem jiným způsobem. Smutek nevede k jednomu intenzivnímu vrcholu, ale rozprostírá ho v čase, v opakujících se obrazech, drobných gestech a tichých vzpomínkách. Jak shrnuje The Guardian, román se vědomě vyhýbá dramatickým zlomům a místo toho sleduje, jak se smutek „usazuje v každodennosti“ a postupně mění vztahy i vnímání světa. Agnes netruchlí okázale. Bolest cítí v těle, v každodenních úkonech. Čtenář není veden k jednomu emocionálnímu zlomu, ale k dlouhému soužití s tím, co se nedá napravit. 

The Guardian popisuje knižního Hamneta jako „hluboce chápající portrét ztráty“, který záměrně odsouvá Shakespeara do pozadí a soustředí se na domácí svět ženy a dětí. Washington Post vyzdvihuje rytmus vyprávění, jenž „neustále zvyšuje tíseň, aniž by ji kdy musel otevřeně vysvětlovat“. Podle Book Marks je Hamnet je vnímán jako román, který „nevnucuje emoce, ale vytváří prostor, v němž mohou vzniknout“.

Čtenář versus divák: komu patří emoce? 

Rozdíl mezi ohlasy na knihu a film tak nevede k jednoduchému verdiktu o kvalitě. Spíše odhaluje, jak odlišně můžeme příběh prožívat. Film nabízí silnou, sdílenou zkušenost – bolest, která se odehraje před našima očima a vyústí v jasnou katarzi. Kniha naproti tomu přenechává emoce čtenáři a nechává ho zvolit si vlastní tempo, vzdálenost i míru ponoru. 

Možná právě proto se ke knižnímu Hamnetovi čtenáři vracejí i dlouho po dočtení. Ne proto, že by byl méně bolestný, ale proto, že bolest neuzavírá. Jak napsala jedna z recenzí na Goodreads: „Nerozplakala mě v jednom okamžiku. Spíš jsem si všimla, že mě ten smutek neopustil ani týdny poté.“ 

Četli jste knižního Hamneta? 

Jak jste tenhle příběh o ztrátě prožívali vy? Budeme rádi, když se podělíte o svou zkušenost v recenzích.