Román Šálivá hra světla opět potvrzuje výjimečné kvality Daniela Kehlmanna

G. W. Pabst začínal jako herec ve Švýcarsku a v USA, kde se věnoval i divadelní režii. Později ho uchvátil film a od začátku 20. let začal v Evropě režírovat. K nejznámějším Pabstovým filmům 20. a 30. let patří Ulička, kde není radosti (1925) s Gretou Garbo, budoucí hollywoodskou hvězdou, Láska Jeanne Neyové (1927) s Brigitte Helmovou v hlavní roli podle románu Ilji Erenburga, který cenzura v Československu zakázala, Pandořina skříňka (1929) podle Wedekindovy hry Lulu, Bílé peklo (1929) s nechvalně proslulou „Hitlerovou“ filmařkou Leni Riefenstahlovou, jeho první zvukový film Na západní frontě 1918 (1930) nebo Žebrácká opera (1931) podle Bertolta Brechta a Kurta Weilla, natočená v německé a francouzské verzi s rozdílným obsazením. Ve Francii Pabst natočil Dona Quijota (1933) podle Cervantese v hlavní roli se slavným operním pěvcem Fjodorem Šaljapinem a komedii Shora dolů (1933) s mladým Jeanem Gabinem.

Pro zajímavost, Pabstovými bratranci z druhého kolene byli stavební podnikatel Václav M. Havel a filmový producent Miloš Havel (otcové Pabsta a Havlových byli bratranci).

Kehlmannův román začíná v USA, kde Pabst natočil v roce 1934 neúspěšný film Moderní hrdina. V Hollywoodu neuspěl a odjel zpět do Evropy. Po anšlusu Rakouska se vrátil na Salcbursko, kde žila jeho nemocná matka. Po vypuknutí války už nebylo na odjezd do exilu pomyšlení, a tak Pabst s manželkou Trude a synem Jakobem zůstal v Hitlerově říši a nezbylo mu než se přizpůsobit, aby mohl dál pracovat. Relativně měl svobodu ve výběru námětů a bohaté rozpočty, takže na počátku 40. let natočil další výborné filmy Komedianti a Paracelsus. To všechno ale v době, kdy jiní umělci pracovat nemohli nebo byli v exilu a kdy byli vražděni židé a lidé zavíráni v koncentračních táborech. Když pomáhal Leni Riefenstahlové s režií její Nížiny (brzy se pohádali a spolupráce skončila), musel přehlížet, že statisty ve filmu jsou vězni z koncentráků.

Na konci války natáčel Pabst v Praze na Barrandově film Případ Molander a právě okolnosti natáčení tohoto díla, které režisér považoval za svůj vrchol, patří i k vrcholům Kehlmannova románu. Z průměrné předlohy tvoří Pabst výjimečné dílo, a to i za cenu toho, že i u něj jsou statisty vězni pravděpodobně z Terezína. Když v Praze vypukne květnové povstání a Pabst s asistentem prchá do Vídně, filmové kotouče s dokončeným filmem se ztratí. Svět přišel o jeden film, s čímž se Pabst nikdy nevyrovnal a po válce už na své úspěchy navázat nedokázal.

Věčné téma morálního selhání výjimečného umělce zpracoval Kehlmann pozoruhodně nejen po stránce obsahové s atraktivním prostředím kinematografie, kde se mihnou další slavné osobnosti, ale i po stránce formální.

Autor střídá hlediska a úhly pohledu na Pabsta, takže ho vidíme tu očima jeho asistenta (který navíc jako již starý muž trpí demencí), jeho ženy, jeho syna i dalších postav. Mrazivě působí kapitoly o Pabstově setkání s ministrem Josephem Goebbelsem či o nevydařené spolupráci s Riefenstahlovou. Až přízračně pak povýšené chování Pabstova správce na jeho venkovském zámečku. Když se Pabst před svojí ženou hájí, že „umění zůstane“, ptá se ho Trude, jestli ale to umění nebude pošpiněné, zkrvavené a zhanobené. Autor nikoho nesoudí, ale ústy Pabstova syna trefně podotýká: „Když režíroval, vždycky věděl, co mají lidé dělat. Ale sám nikdy pořádně nevěděl, co má dělat on.“

Román opět potvrzuje výjimečné kvality Daniela Kehlmanna, který zde mimochodem velmi pěkně popsal povolání filmového režiséra: „Režisérství je, celkově vzato, zvláštní povolání. Člověk je umělec, ale nic nevytváří, nýbrž diriguje ty, kteří něco vytvářejí, řídí práci jiných, kteří v tomto ohledu umějí víc než on sám.“

Milan Valden

Podělte se s ostatními o zážitek z četby knihy, napiště recenzi