Spin diktátoři - žádné reformy nejsou v plánu, je třeba se udržet u moci

Mnoho expertů zpočátku mělo problémy nově vznikající a od sebe se navzájem učící autoritářské systémy někam zařadit.

Čím byla Itálie za Berlusconiho, čím Turecko v počátcích Erdoganovy vlády? Hranice mezi nejméně liberální demokracií a nejmírnější spin diktaturou je tenká. Sám autor knihy Sergej Gurijev byl před svým útěkem z Ruska v roce 2013 významným moskevským ekonomem, mimo jiné poradcem vlády pro ekonomické otázky. I on dlouho věřil, že neustále slibované zásadní reformy myslí Putin vážně, pouze ho od tohoto záměru neustále něco odvádí. Než si uvědomil, že žádné reformy nikdy nebyly v plánu a šlo pouze o rétoriku, která ho má déle udržet u moci. Potom si Gurijev začal všímat, jak se navzájem podobají ty jednotlivé režimy, pro které zatím mezinárodní analytici neměli jméno. Když se totiž odhlédne od národních specifik a překročí hranice jednoho státu, vystoupí vzorec. Systém, který má svá pravidla.

KLASICKÁ DIKTATURA STRACHU 20. STOLETÍ

1. Drtivá většina diktatur strachu ve 20. století používala násilí a represe. K přetváření společnosti, získávání zdrojů od obyvatelstva a k potírání a odstrašování opozice. Rozsah masakrů se lišil. Stalin a Mao mají na svědomí desítky milionů mrtvých, jiní diktátoři si vystačili „jen“ s ti­síci nebo stovkami. Většina z nich své násilí záměrně zveřejňovala. Ze zabíjení se stala forma otřesného divadla.

2. Většina diktátorů dvacátého století zároveň usilovala o komplexní kontrolu nad veřejnými sdělovacími prostředky. Někteří zakázali nebo zná­rodnili všechna soukromá média. Jiní cenzurovali tisk a zastrašovali novináře. Někteří, jako Hitler a Mao, pálili knihy na obrovských hranicích. Jiní, jako Pi­nochet, posílali do knihkupectví vojáky. Sovětský svaz vytvořil expli­citně cenzurní agenturu Glavlit. Tresty bývaly kruté. Nekonformní spisovatelé mizeli ve vězeňských táborech.
3. Mnoho diktátorů se snažilo své země izolovat. Prakticky všichni diktátoři na okolní svět pohlíželi s podezřením. Nedůvěryhodné návštěvníky, nepohodlné informace a další cizorodé prvky zadržovali už na hranicích. Pokud to technika umožňovala, rušili diktátoři zahraniční vysílání a často cenzurovali nebo zakazovali zahraniční noviny. Mnozí z nich nepouštěli občany ven v naději, že omezí jejich znalosti o světě a ušetří pracovní síly. Ve většině komunistických zemí vyžadovalo vycestování do zahraničí souhlas vlády.
4. Přední diktátoři dvacátého století se vysmívali parla­mentní demokracii, jak se praktikuje na Západě. Mnozí z nich tvrdili, že budují nové, vyspělejší politické systémy. Postkoloniální vůdci jako ghanský Kwame Nkrumah považovali pluralitní volby za dědictví im­perialistů. Zairský Mobutu jednoduše prohlásil: „Demokracie není pro Afriku.“

Většina klasických diktátorů strachu si zkrátka udržovala moc potlačováním opozice, kontrolou veškeré komunikace, trestáním kritiků, vnucová­ním ideologie, útoky na ideál pluralitní demokracie a blokováním vět­šiny přeshraničních toků lidí a informací. Klíčový princip všech těchto praktik byl jednoduchý: zastrašování. Spin diktatury postavily tato pravidla na hlavu, buď je zjemnily (např. cenzuru) nebo úplně převrátily (ideologie byla zcela nahrazena pragmatismem nebo předstíráním manažerských schopností).

PRAVIDLA SPIN DIKTATURY VE 21. STOLETÍ

1. Prvním a výchozím pravidlem je být oblíbený. Na rozdíl od klasických despotů se spin diktátoři musí starat o svou popularitu. Připisují si zásluhy za všechny úspěchy — i za ty, které se staly dílem šťastné náhody —, a budují si tak pověst profesionálů. Jakmile se realita obrátí proti nim, nasadí svou první obrannou linií: její překroucení. Od­lišné je to, jak spin diktátoři zprávy zkreslují. Klasičtí diktátoři strachu zaváděli v rámci své ideologie propracované rituály loajality. Jejich propaganda zastrašovala, mnohdy byla únavná a nudná. Spin diktátoři naproti tomu používají jemnější me­tody a atraktivnější komunikaci — méně maoistické agitky, více marketingu à la Madison Avenue. Liší se i obsah. Tam, kde si vládci dvacátého století libovali v násilných přirovnáních, používají spin diktátoři chytlavější rétoriku kompetence a odbornosti, někdy s trochou socialistické nebo nacionalistické příměsi.
2. Vůdce, který získal masovou oblibu, využívá svou popularitu k upev­nění moci. Popularita je proměnlivé aktivum, které může klesat i stoupat. Proto má smysl část z ní investo­vat do jiných pák kontroly. Aby spin diktátor zhodnotil svůj vysoký ra­ting, vyhlašuje volby a referenda a po velkolepých vítězstvích si náro­kuje mandát k úpravě politických a právních institucí. Přijímá ústavní změny, obsazuje soudy a regulační orgány loajálními lidmi a upravuje volební obvody, aby si vytvořil rezervu institucionální podpory.
3. Třetím pravidlem je předstírání demokracie. V současné době se velká většina občanů téměř ve všech zemích — bez ohledu na jejich historii a politický systém — hlásí k demokracii. Celosvětová síť liberálních států a mezinárodních organizací podporuje demokratický styl vlád­nutí. Autokraté, kteří nadále vládnou pomocí strachu, se tomuto ce­losvětovému názoru vzpírají. Spin diktátoři naopak předstírají, že se hlásí ke svobodě.
4. Spin diktátoři se světu ote­vírají. Většinou toky lidí, kapitálu a dat vítají a hledají způsoby, jak z nich profitovat. Připojují se k mezinárodním institucím a narušují všechny snahy, které by se mohly obrátit proti nim (Turecko jednou vyjde vstříc Rusku, jindy Západu, Maďarsko taktéž), spojenectví nejsou ideologická, ale pragmatická a dočasná. Využívají skrytou infrastrukturu offshorových společností a bank k ochraně svých peněz a kooptaci západní elity.
5. Posledním — a nejdůležitějším — pravidlem je vyhnout se násilným re­presím, nebo je alespoň skrýt či zamaskovat, pokud k nim došlo. V mo­derní společnosti totiž brutální činy obvykle vůdce zdiskreditují. Pro spin diktátora je viditelné násilí vůči veřejnosti známkou selhání. Po­kud model funguje a vládce je oblíbený, je terorizování běžných občanů nejen zbytečné, ale i kontraproduktivní. Podkopává žádoucí image osvíceného a citlivého vůdce. Namísto zatýkání kritiků za jejich názory si spin diktátorské režimy vymýšlejí obvinění z daňových úniků, pod­vodů nebo mravnostních přestupků, jež pak mohou odradit pisatelovy stoupence.

Shrnuto: spin diktátoři překrucují fakta, aby zvýšili svou oblibu u široké veřejnosti, tuto oblibu využívají k upevnění politické nadvlády, přičemž předstírají, že jsou demokratičtí, vyhýbají se násilným represím nebo je alespoň maskují a své země integrují do okol­ního světa.

Samozřejmě mezi diktaturami existují stupně a přechody.

..............

ukázka z delšího textu, psaného pro blog Arga

Zážitek z četby knihy můžeš ostatním zanechat v recenzi