Dadaista mezi štětkami - Walter Serner: Tygřice a jiné gaunerské povídky

Vrátíme-li se k Sernerovu dadaistickému manifestu (česky jako Manifest Da-Da, 2014),, najdeme jeho ozvuky i v Sernerových prozaických textech – stejně, jako v nich najdeme stopy jeho vpravdě divokého, a možná i chaotického života, který skončil tragicky v roce 1942 v nacistickém koncentráku.

Tygřice je v podstatě milostným románem, ovšem pozor: pouze v podstatě!

Jak Tygřice, tedy Bichette, tak Fec, se jistě milují, ovšem zároveň se vzájemně požírají. Takhle fungování-nefungování jejich vztahu vysvětluje Bichatte: "Měl jsi mě milovat – a pak, proto, mě opustit. Ty mě! Já bych pak za tebou běžela jako pejsek a možná bych ti namlátila... Považovala jsem tě za jedinýho chlapa, kterej by byl schopnej mě opustit. Ptal ses, čím by sis mě mohl udržet – musel bys mi utéct, abys mi dokázal, že mě miluješ. Tys ale za mnou běhal jako pejsek, jako všichni ostatní. Tak jsem utekla já tobě, když jsem pochopila, že ty mi neutečeš nikdy. A to jsem pochopila ve chvíli, kdy jsi mi řekl, že i já jsem tvůj nepřítel. Protože tohle se říká jen tehdy, když se chceš rafinovaně přesvědčit o opaku.’"

A co na to Fec? "‘Jsi hrozně hrdá a bráníš se každýmu chlapovi, protože se bojíš, že by tě jednoho dne mohl ovládnout. Bránila ses i mně.’"

A tak se brání jeden druhému, opouštějí se, okrádají – Bichette byla něco jako luxusní šlapka, Fec zase kriminálníček –, ale milují: "Bichette ho plácla tentokrát po holém zadku, který k ní vytočil: ‘Ty jsi můj sladkej Dante nebo Villon nebo co.’" Aniž by nejspíš věděla, o kom že to mluví, což ale Fecovi jistě nevadilo... A když po neuvěřitelných dobrodružsvích, extázích i propadech, úspěšných podvodech i krádežích, Fece omylem (ve chvíli stisknutí spouště klopýtl) zastřelí Bichettin bývalý, o to pomstychtivější milenec, končí to až banálně: "Na jednom se ale debatující vždycky shodli: Fec byl prostě podivín."

A jak je to s "gaunerskými" povídkami?

Opět jsme uváděni do světa podsvětí, zlodějů, podvodníků, šlapek, a nápaditých zločinů. Ve fingovaném rozhovoru Serner vysvětluje: "‘Pravda (neznám tupější estetickou kategorii) byla už tak často smyšlena, že už nikdo nevěří na upřímnost. Příkladem mohou být Casanovovy memoáry, které celý svět považoval za pouhé chvástání – než se němečtí germanisté vydali na cesty a všechno dokonale zdokumentovali. Mohu vás ujistit, že všechno, co se odehrává v mých knihách, se také dá zdokumentovat, byť – pravda – je tato činnost ztížena tím, že z pochopitelných důvodů neuvádím pravá jména, občas měním pořadí akcí, skrývám souvislosti, nesděluji důsledky.’"

A přestože na otázku, zda své knihy považuje za básnictví, dodává, "ale kdepak! Básnictví je a vždycky bude – švindl, byť švindl vznešený. Zapište si, prosím, že jsem byl první, kdo to řekl.’", o kousek dále čteme: "‘Chtěl bych, aby se o mně říkalo jen to, že žádný žijící německý autor není tak upřímný jako já. Proto mě taky nemají rádi: nikdo si nechce nechat strhnout masku z obličeje, kterou si tam předtím ješitně nasadil. Když to někomu provedu, křičí pak, že ta ruka, co mu ji strhla, byla špinavá, byl to kapsářský trik, a vůbec: že jsem ještě nebyl v Moskvě.’"

Pravda, nebyl, a nejspíš to bylo jeho štěstí. Pravdou je také to, že v posledních letech se začíná Walteru Sernerovi dostávat konečně uznání, jež si zasluhuje.

Josef Rauvolf

Co takhe zachytit svůj čzenářský zážitek v recenzi?