J. H. Krchovský mezi náhrobkem a prostěradlem

Krchovský, občanským jménem Jiří Hásek (*1960), toho za svou dlouhou literární dráhu napsal opravdu hodně. Přesněji řečeno, vydal, skutečný rozsah jeho tvorby neznáme. Jednou za čas se objeví jeho  Básně sebrané, vždy doplněné o sbírky,, které od předchozího souboru vyšly. Je dobré také zmínit, že čtenářský zájem je stále. Krchovský je již nějakou dobu naším komerčně nejúspěšnějším básníkem (pro zajímavost, následován Ivanem Wernischem, autorem zcela jiného naturelu i rozpětí). Vydání proto dává smysl, a jistě se bude dobře prodávat, Krchovskému totiž stále dorůstají noví čtenáři.

Formát "sebraného díla" nabízí zajímavou otázku: jak moc, a do jaké míry a v čem se autorova tvorba proměnila, tedy, pokud nezůstávala stejná. Jak toto srovnání vyznívá?

Zaprvé, ano, Krchovský se proměňoval přece jen i formálně. Stále více se začínal držet vytříbené formy, striktně rýmovaného verše, převážně v rytmu jambu či daktylu. Tedy, ne že by nerýmoval od samého počátku, již první báseň v kompletu je rýmovaná, ale přeci jen, s praxí přichází jistota. Zajímavější posun ovšem najdeme, podíváme-li se na obsahovou stránku básní.

Nečekejme nějaké zásadní změny tónu. Stále je to ten Krchovský, jak jej známe a jak jej má nejspíš většina čtenářů zafixovaného a zařazeného: tedy, básník temných ladění, nepříliš veselý, i když zábavný, zkrátka, dekadentní. A tomu odpovídají také témata. Jak již bylo naznačeno v titulu, psával o věcech posledních, jako třeba v těchto verších: "Slyším však hrobníka: ‘Hej, pane, zamykám / mrtví chtěj taky spát, běžte už domů!’ / ... poslušně odcházím, – proboha,, ale kam?! / – vracím, se k aleji hřbitovních stromů", anebo zde: "Hrůzami přežraná má duše hladoví / po klidné plavbě tmou do říše Hádovy / už jsem si pomalu v posledních dobách zvyk / usínat s korunou vloženou pod jazyk". Celkově byla jeho starší poezie spíše temná, Krchovský kolem sebe zkrátka neviděl příliš důvodů k rozjuchanosti. Je ale třeba dodat, že tyto básně vznikaly ještě za bolševika a tísnivá atmosféra se logicky propisovala i do Krchovského psaní, byť vždy jaksi procezená jeho poetikou: "Kříž na mých zádech nejvíc vadí / těm, co mne pod něj zahnali... / s dojemnou péčí o mé mládí / teď odklápějí kanály."

Krchovskému se vždy dařilo držet se uměřeně v mezích jisté decentnosti, a to i ve verších, které jsou, řekněme, explicitní. Nesklouzávat do siláckého přehánění, jež by z jeho poezie, ať již té funerální, či hedonické, učinilo paskvil hodný pouze výsměchu či úšklebku. Zkrátka, vždy dokázal velice zručně balancovat na oné ostré hraně mezi poezií a kýčem. Jistě k tomu přispívalo i občasné shození sebe sama – Krchovský nepíše o nikom jiném než o sobě.  Jakoby na nás pomrkával, nebojte, ono to s tou mou dekadencí není zase tak žhavé, a není na místě vzpomínat Shakespeara, u něhož "každá jeho třetí myšlenka je smrt". Takže třeba v této básni čteme: "Nechtě jsem si polil kafem / koncept se svým epitafem / zapomněl jsem jeho znění / a text už je k nepřečtení // Co ted vzkážu příštím lidem / (pokud někdo živý zbyde)?! / že jsem, zde žil v sedmém nebi? / vůbec nikdy jsem tu nebyl! // Něco vzkázat? – Co a komu?! / ty pitomče, směj se tomu! / u konce až budeš s dechem / skončí s tebou život všechen!"

V Krchovského novější poezii – možná, jako by se v sobě s konečností všeho srovnával – nacházíme témata spíše milostná, ovšem stále viděná temným okem, takříkajíc. "Držím tvý ňadro ve svý dlani / hned ožívá má stará krev / teď nechci umřít! Nesmím ani / – kdo mně by půjčil na rakev..." Jsou zde i verše ostřejší, opět ale necítíme, že se jedná o nějaké upachtěnosti stárnoucího muže. Zkrátka, stále ten starý dobrý Krchovský!

Josef Rauvolf