Píše pomalu a tiše. V společensko-literárním provozu nechce a vlastně ani nemusí být přítomná.  Má svojí dobrou literární pověst a ta je pořád nade všechno mediální trdlování. Na její prvotinu pěli ódy všichni důležití literární kritici Německa, včetně Marcela Reicha Ranického, který prý dokonce autorku varoval, aby neztratila svůj talent třeba kvůli něčemu tak banálnímu, jako je mateřství. Autorka skutečně vysvětlovala pětiletou pauzu mezi první a druhou povídkovou knihou narozením syna, ale hlavně poukázáním na to, že přestala v těhotenství a při kojení kouřit, a jak vždycky říkala, bez kouření nenapíše ani řádku.

Třetí povídkový soubor Alice je napsaný už bez cigaret – vida, jde to! -a je o smrti. O životech těch, kterým skrze jejich blízkého smrt vstoupí do života. Provázeni postavou vypravěčky se dostaneme až na dotek k biologickému konci pěti mužů. Alice k nim měla vždy nějaký vztah. O tom se dozvíme ze strohých a precizních popisů, které se staly pro Hermannovou poznávacím znamením. Jde vždy o texty zcela konkrétní s minimem reflexe.  Osoby povídek Judith Hermannové jsou zvláštní kombinací rozostřeného neklidu, nervozity a nevýbojného přebývání v daných souřadnicích.  Ani v sousedství definitivního konce života nehysterčí, nepanikaří.  Přestože je smrt nebo její bezprostřední blízkost zaskočí, nacházíme je ve zvláštním stavu někde mezi citlivostí a znecitlivěním. S jakousi smířenou melancholií vykonávají to, co je třeba. Jdou do nemocnice na návštěvu umírajícího, starají se o děti, uklízí v bytě, udělají si jídlo. Žije se dál – dokonce, i když se kolem nás umírá. Musíme spěchat za svými věcmi, a to i pod okny velké městské nemocnice, kde má několik lidí před sebou posledních pár nádechů a výdechů. Tam za záclonou jsou lidé jednou nohou vystoupení ze života. Zatímco se my díváme na hodinky a honíme minuty, jim se snaží morfiem rozředit bolest a dopřát jim aspoň pár hodin bezbolestného odpočinku od trápení.  Když je navštívíme, často už nemají ani sílu otevřít oči.  Je nám divně. Jsme bezmocní. Občas se nás někdo zeptá: jaký to byl člověk? Stejně jako Alice se na tázajícího podíváme a neodpovíme.  Sami jsme si takovou otázku pokládali celé roky a teď nedokážeme a nechceme jen tak jednoduše jen tak něco říct.  Ta zvláštní a Hermannovou dobře zachycená změna v komunikaci: blízkost smrti vytlačuje z našich hovorů banalitu. Je nám nějak trapné i fňukat i dělat přehnaně siláky. Přímo cítíme, jak se svět kolem nás zjemňuje a komplikuje.  Kdo by v takové chvíli chtěl otravovat patosem nebo šišlavým chlácholením. To už je lepší mlčky umýt nádobí.

Micha, Conrad, Richard, Malte, Raymond. Pět mužských jmen, pět smrtí.  A Alice. Nevíme, proč se Hermannová do povídek o smrti pustila. Jestli jde o autentické prožitky nebo jestli pro nás píše fikci o problému, který přesahuje všechny ostatní zápletky o několik pater. Je jasné, že smrt je extra silné téma.  Nejsilnější vždycky v naprosto  upřímné civilnosti. Vražda, smrt ve válce, smrt při nehodě – o tom ať píší jiní. Pro psaní Hermannové je to moc extrémní látka.  Naši blízcí momentálně umírají většinou jinak.  Žijí jako nesmrtelní až jim někdo řekne, že už vlastně umírají.  Neumíráme téměř stoprocentně kulkou na bojišti nebo rukou jiného. O smrti se dozvíme. Umíráte, řeknou většině z nás jednoho dne. Nám, anebo našim blízkým. A o tom autorka píše. Jak invazivně taková zpráva vpadne do našich životů! Takže už je to tady! Můžeme jen informaci vzít na vědomí, můžeme se s ní začít učit žít. Jak se máme chovat? Všichni jsme snili, že umřeme doma v posteli na stáří, nebude to moc bolet, rozloučíme se s nejbližšími a umřeme ve spánku. Ale víme, že tak to většinou není. Tolik lidí umírá dřív, než se sluší. Předběhnou civilizovaný mírový čas. Zůstávají po nich jizvy, nedořečené věty, malé děti.  Žili vedle nás a už tady nejsou. A tady si asi musíme nějak dokázat pomáhat.  Třeba jen svojí tichou přítomností.  Nebo velmi soustředěně napsanou povídkou. A vůbec nevadí, že ji budeme číst v kavárně, kde mají zrovna na tabuli nápis „Happy hour“.

psáno pro Hospodářské noviny