Austin Wright (1922-2003) byl za svého života uznávaným, ale málo známým prozaikem. Své prozaické texty vydával s rozestupy několika let, coby profesor literatury nejspíš neměl potřebu budovat pověst romanopisce a své knihy psal jakoby na okraj své akademické činnosti.

Jeho odborné i beletristické texty se však pozoruhodně doplňují. Je autorem teoretické práce o stavbě románu Formal Principle in the Novel, a ve svých románech se stavbou vyprávění experimentuje, obnažuje ji, buduje romány uvnitř románu, zalidňuje mysl postavy jinými postavami, stvoří hrdinu, který si uvědomí, že je postavou v románu. V roce 1990 vydává práci, v níž spojuje oba žánry do „kritické fikce“ – skupina profesorů a studentů v knize interpretuje Faulknerův román Když jsem umírala (Recalcitrance, Faulkner and the professors: a critical fiction).

V Tonym a Susan (poprvé vyšlo r. 1993, podruhé s velkým kritickým ohlasem r. 2010) toto prolínání žánrů a obnažování formální struktury dovádí do jiné polohy: Susan, ústřední postava románu, čte román, jejž napsal její bývalý manžel, a jehož hlavní postavou je Tony. Čtenář střídavě sleduje linii Tonyho a Susan – Tonyho příběh je klasický krvák, ten Susanin je komplikovanější – Susan knihu o Tonym hodnotí, sama pro sebe komentuje, a během čtení si klade otázku, proč jí její bývalý svůj rukopis posílal. Znenadání zjišťuje, že ji čtení nutí odpovídat si na otázky, kterým se více či méně vědomě vyhýbala, rekapitulovat – znovu číst – a přepisovat svoje vzpomínky, které se náhle zdají nepřesné a zkreslené.

Tony a Susan skýtá několikanásobnou čtenářskou slast – můžeme se nechat pohltit a děsit napínavým příběhem Tonyho, rozplétat se Susan peripetie jejích vztahů, a konečně sledovat nenápadné vazby mezi oběma liniemi. Autor tyto vazby signalizuje už názvem, který nám říká, že Tony a Susan patří k sobě, ačkoli se v knize nemůžou setkat. Zároveň jsou to vazby nenápadné, odhalované právě skrze Susanino čtení – autor nedává skutečnému čtenáři žádné informace „navíc“, a Susan sama čtenáři ve světě vně fikce samozřejmě nic nevysvětluje…

Wrightovy romány si byly v lecčems podobné – hrou s románovou formou, prostředím, v němž se odehrával děj, i využitím postupů a motivů béčkové literatury. Wrightovi hrdinové pocházejí ze středostavovského prostředí, právě tak jako Wright sám, vedou spokojený rodinný život. Násilí, stejně jako v Tonym a Susan, vstupuje do jejich života jako cizí prvek: Wrightova dcera Katharine vzpomíná, jak všechny šokovaly násilnosti, které jejich mírný a milující otec dokázal do knih vtělit. Okouzlení psaním, čtením, literární hrou, budováním fikčních světů ho neopouštělo po celý život. Své poslední dny trávil prý Wright v jakémsi jiném světě, duchem nepřítomen, protože neznámá porucha jakoby rozložila jeho mysl. Katharine líčí příznačnou příhodu, kdy na ni otec naposledy promluvil: prý se na ni podíval poťouchle a tajuplně zároveň a oznámil jí: „Ty… jsi… vymyšlená.“