Proč číst Jima Holta
[Tomáš Halík]

Proč je vůbec něco, a ne raději nic? To je otázka, kterou si opakovaně pokládají filozofové (a jistě nejen oni) v průběhu staletí – a právě tato otázka přiměla Jima Holta napsat tuto knihu. Přiznejme hned na počátku, že Holtovo „existenciálně detektivní pátrání“ neskončí úspěšným nalezením jednoznačné odpovědi. Proč tedy vůbec číst tuto knihu – a ne raději nic, přinejmenším nic z pokusů odpovídat na tak podivnou a sofistikovanou otázku?
Zaprvé proto, že tato kniha je nesmírně dobře napsaná. Snad každý, komu se podaří se do ní začíst, brzy pochopí, proč se stala bestsellerem. Autor nás provádí mnohými krajinami myšlení, mnohými obory od astrofyziky, teoretické matematiky přes filozofii vědy po metafyziku, mystiku a teologii – a protože bychom těžko nalezli na této planetě člověka kompetentního pro tak širokou škálu vědění, činí tak formou rozhovorů s předními specialisty na jednotlivá odvětví. Nejde tedy o populárně vědní učebnici, ale ani o prosté novinářské záznamy výpovědí dotazovaných osobností. Kniha předkládá také kritické, psychologicky bystré, jemné a vtipné literární portréty jednotlivých myslitelů, jejich způsobů myšlení, vyjadřování a chování. Přiznám se, že některé drobné Holtovy postřehy a dojmy z oněch rozhovorů, včetně vylíčení prostředí, jímž se myslitelé obklopují, mi mnohdy poskytly podnětný klíč k porozumění autorům, které jsem znal pouze z jejich knih. A kromě toho – smím-li být osobní – mi Holtův talent zachytit atmosféru místa umožnil báječně oživit zasuté vzpomínky na místa, která jsou hluboce uložena v mém srdci – na starobylé koleje v Oxfordu, kavárny Paříže, hotely na Manhattanu, londýnská nádraží či „katedrálu vědění“ v Pittsburghu. A zároveň jsem si vážil autorovy odvahy vložit do knihy setkání a rozhovorů i velmi intimní svědectví o jeho vlastních prožitcích a duchovních zkušenostech včetně detailního popisu umírání a smrti jeho matky. To, co zdánlivě narušuje „vědeckost“ knihy, která nabízí cenné vhledy do tolika vědeckých a filozofických otázek, ve skutečnosti podstatně obohacuje kvalitu a hloubku autorova sdělení.
Který z rozhovorů, jež tato kniha přináší, je nejcennější? Na tuto otázku jistě dají různí čtenáři velmi odlišné odpovědi, ovlivněné jejich oborovým i filozofickým zaměřením. Má odpověď zní: Nejcennější je ten rozhovor, který na stránkách knihy nenajdeme. Je to dialog autora se čtenářem, případně dialog, který tato kniha podnítí v samotné mysli čtenáře. Jim Holt ve službě tomuto dialogu hraje sokratovskou roli „porodní asistentky“ a tolik různých myslitelů z tolika oborů si přibral jako pomocníky, případně křestní kmotry myšlenek, které jeho text má vykřesat v otevřené mysli pozorného čtenáře. Skutečnost, že Holtovo „detektivní pátrání“ neskončí úspěšným polapením jediné správné odpovědi, kterou by následně bylo možné zavřít do úzké cely jednoznačných definic, není deficitem knihy – právě naopak.
Jedna z mnoha možných odpovědí na centrální otázku knihy spočívá snad v tom, že pochopíme tuto otázku samu jako „kóan“. Otázka po smyslu nepředstavuje problém, který by bylo možno vyřešit vědeckými metodami a být s ním hotov, nýbrž spíše tajemství. Slovo Tajemství nemá ovšem pro cesty myšlení evokovat značku „Stop“, nýbrž spíše povzbudit k stále hlubšímu promýšlení, které však nikdy nedojde k definitivnímu a jednoznačnému výsledku: Tajemství nemá dno.
Snad proto samotná otázka budila v některých respondentech – zvláště těch, které bychom zařadili mezi „scientisty“ (dědice starého pozitivistického „náboženství vědy“) nebo kteří jsou blízcí Dawkinsovu „novému ateismu“ (v němž kromě militantního charakteru nic skutečně nového oproti starému scientismu nenalézám) – někdy až agresivní reakce. Snad ona agresivita pramení z pochopitelné alergie na vulgaritu amerického náboženského fundamentalismu (a jeho kulturně-politické konotace). Někdy se však zdá, že prozrazuje opačný druh fundamentalismu – zjednodušené a intolerantní myšlení těch, kteří se zbožštěním vědy spojují paušální odmítání čehokoliv, co souvisí s náboženstvím a metafyzikou, a kteří odmítají tvrzení Pascala a Kanta, že „největším výkonem rozumu je uznat hranice rozumu“, a kteří nejsou schopni pokorné otevřenosti vůči Tajemství, vůči transcendentální dimenzi skutečnosti.
Jim Holt sám je ve své knize především naslouchající a tázající se. Snad do něho příliš nepromítám vlastní stanovisko, když se mi zdá, že on sám poctivě hledá a pozorně sleduje úzkou cestu, která nechce upadnout ani do bažin laciné ezoteriky „New age“ či nebezpečných propastí náboženského fundamentalismu, ale ani do suchopáru a nepřiznaného fundamentalismu těch, pro něž je úzce chápaná a do sebe uzavřená vědecká racionalita nepřekonatelnou překážkou na cestě k hlubšímu, citlivějšímu a komplexnějšímu filozofickému vnímání reality.
Kdybych měl příležitost osobně hovořit s Jimem Holtem, poděkoval bych mu zejména za cenné podněty, které pro mé vlastní filozofické a teologické myšlení přinesly matematicko-filozofické úvahy o „nic“. Pokusil bych se ho upozornit, jak nesmírně podnětné jsou mystické (nejen buddhistické, ale zejména Eckhartovy) úvahy o tajemné jednotě prázdnoty a plnosti, o oněch dvou radikálně nepředstavitelných tajemstvích, skrývajících se za slovy „nic“ a „Bůh“. Podle Mistra Eckharta je Bůh opravdu „nic“ ve světě, složeném z nejrůznějších „něco“ (předmětných objektů) – a člověk se musí učinit „ničím“ (být vnitřně svobodným, nefixovat se lpěním na žádné „něco“), aby se s Ním setkal – jako nahý s nahým. Možná pak budeme lépe rozumět slovům, že svět povstal z Ničeho, že racionální svět dne (podle Nietzscheho „apollinský svět“) je stále obklopen „světem noci“ (v noci, podle Nietzscheho, je „svět hlubší, než jak se dni kdy zdál“) a člověk je ve své ex-sistenci (podle Heideggera a Patočky) stále „vykloněn do noci nebytí“. Právě na základě úvah o dialektice plnosti a prázdnoty končím jednu ze svých knih otázkou, zda ona nicota, jíž kráčíme ve smrti vstříc, není nakonec zas jen jedno z dalších tajemných jmen Božích.
Pak bychom snad mohli říci, že „něco“ je tu proto, aby odkazovalo k tomu, co není „nic“ ve světě předmětných jsoucen, a že ono tajemné NIC/VŠECHNO je tu jako horizont, který tento předmětný svět nese, neustále obklopuje a skrze viditelné a pojmenovatelné prosvítá – přinejmenším pro toho, kdo se na cestě otázek (včetně otázky, která je tématem této knihy) nikdy nehodlá líně a spokojeně zastavit.
Jim Holt se nezastavuje, jeho filozofická detektivka s otevřeným koncem zůstává výzvou pro čtenářovo další tázání. Ano, nad otázkou, které se ve své knize věnoval, se nám opět potvrzuje stará pravda, že existují otázky tak dobré, že je snad lepší nekazit je odpověďmi.