Ráda píše svižně, ve zkratkách, úsečně. Hodí se jí na to, co chce vyprávět, nespisovná čeština. Příběh malýho kluka, který se narodí trochu omylem a kterýho přivede syn ke svým rodičům, aby se o něj postarali. Ten kluk není syna, ale jeho partnerky, ta k němu přišla někde, těžko říct vlastně kde. Vidět na něm ale je, že má šikmější oči než bývá v kraji zvykem. Mezi klukem a dědečkem a babičkou téměř okamžitě nastane porozumění a láska ala Škola Malého stromu. Babička zase připomíná trochu obstarožní a tetovanou Pipi Dlouhou Punčochu. Protože, myslete přece: donekonečna nebudou dědečkové a babičky mluvit a chovat se jako z filmů pro pamětníky. Dneska může bejt babičkou klidně ženská, co poslouchala The Fugs a Sex Pistols, mravy má vyladěný někde mezi volnou lásku a fuck the police a na těle má kérky jakoby stála modelem v Tribo Tattoo. Přesto se v knížce O počmáraný babičce píše hlavně o lásce, poetickejch chvílích, svobodě a důvěře. Vlastně svým způsobem to trochu připomíná i Třetí světlo od Keeganové. Takový trochu ráj, kde víc než čistý kalhoty znamená mít nápad na nějakou akci, ze který kouká dobrodružství a usmrkanej nos si do rukávu utírají i dospělí. A víte proč je anděl s jedním křídlem vzácnejší než ten se dvěma? Protože tomu, kdo žádný křídlo neměl, jedno svoje dal!