Doslov ke knize:

Póvl, špína, spodina....

„My jsme ti, ze kterých ti druzí dělají fikci.“ Pokud se američtí spisovatelé věnovali líčení toho, co se anglickým termínem pejorativně označuje jako „white trash“ (do češtiny lze přeložit jako bělošský póvl či bílá spodina), až donedávna nabízeli výhradně karikatury. Nejvýraznějším příkladem jsou zřejmě postavy z Tabákové cesty Erskina Caldwella: postavy živořící na Jihu USA v hmotné nouzi a duševní bídě, postavy fyzicky či mentálně postižené, nevzdělané a primitivní. Muži zpravidla holdují alkoholu, mají násilnické sklony a nedokážou si udržet žádné zaměstnání, zatímco ženy již v útlém věku samozřejmě ještě před svatbou otěhotní, načež ztloustnou a v důsledku tvrdé práce a četných porodů rychle zestárnou; jsou to zkrátka ti špatní chudí, jejichž chudoba není jako v hollywoodských filmech ušlechtilá a zromantizovaná. Tito špatní jižanští chudí, o nichž většinová společnost hovoří ve stereotypech v domnění, že takto vyhmátne podstatu jejich bytí, jsou zobrazováni jako pozoruhodný úkaz, přestože jsou jako lidské bytosti v zásadě úplně běžní.

Tradičním představám o jižanské chudině lze vzdorovat jen stěží, a to i tehdy, když pocházíte z jejího středu: jako spisovatelka Dorothy Allisonová. Do své tvorby zabudovává prvky z vlastního života i z fantazie těch druhých – a koneckonců i z vlastní imaginace. Podle afroamerického romanopisce ze Severní Karolíny Randalla Kenana tak „bruslí po tenkém ledě stereotypu, což je znepokojivé i odvážné zároveň“; nakolik se jí to daří, to už musí zhodnotit každý čtenář sám. Snad přitom pomůže, když nejprve vytáhneme z fikce fakta. Dorothy Allisonová se narodila roku 1949 v jihokarolínskémGreenvillu sotva patnáctileté svobodné Ruth Gibsonové, jež si vydělávala na živobytí jako číšnice a kuchařka. Když jí bylo pět, její matka se vdala, ovšem nevlastní otec začal Dorothy brzy pohlavně zneužívat. Po krátké přestávce, kdy ho odhalili příbuzní a on slíbil, že s tím přestane, fyzicky i duševně Dorothy a později i její mladší sestry týral bezmála deset let. Tehdy hledala Dorothy útěchu hlavně u babičky a u tety Dot, u dvou silných žen a vynikajících vypravěček. Už ve třinácti ale věděla, že musí začít znovu: jako člověk bez minulosti. Možnost nového začátku jí přitom paradoxně nabídla Florida, kam prchla její rodina před dluhy asi tak, jako kdysi prchali nevolníci, nebo jako se prchá ve špatném filmu: v noci a tajně, bez jakýchkoli příprav. Chudoba sice přetrvávala a přidaly se k ní matčiny vleklé zdravotní problémy, ale pro Dorothy to byla změna k lepšímu. Floridské školy šedesátých let plné přistěhovalců nehodnotily žáky podle původu, ale podle vědomostí a talentu a učitelé záhy rozpoznali, že Allisonová je nadprůměrně inteligentní. Na Floridě si též budoucí spisovatelka uvědomila, že ji přitahují ženy: postupně se zamilovala do celé řady dívek a žen, což posléze výrazně přispělo k jejímu rozhodnutí odejít z domova. Dorothy jako první z celé své široké rodiny dosáhla úplného středoškolského vzdělání a její další kroky poté, co dostala od jistého charitativního spolku darem tolik potřebné brýle, logicky směřovaly na univerzitu, kde studovala antropologii a získala titul bakaláře. Přes den musela příležitostně pracovat jako chůva, služka nebo pomocná učitelka, přičemž stihla i jako dobrovolnice zvedat telefony v krizovém centru pro oběti znásilnění či spoluzaložit feministické knihkupectví, zatímco po nocích začínala psát. Její osobnost se v té době formovala pod vlivem militantního feminismu. Z Allisonové se dle vlastních slov stala „politická aktivistka s až náboženským zápalem“; k velkému rozhořčení všech pragmatických členů rodiny, podle nichž bylo věřit v cokoli nereálné. V práci pro již specificky lesbické kruhy pokračovala Allisonová i v New Yorku, kde pokračovala ve studiu antropologie na tehdy velice progresívní Nové škole pro společenský výzkum při Newyorské univerzitě. Pila hektolitry kávy, chodila v kožené bundě a užívala si drsný sex. Jak vzpomíná, ocitla se tehdy mimo „rozumný“ lesbický mainstream a akademický žargon ji zbavil schopnosti psát. Musela tedy začít znovu mluvit s matkou a se sestrami, aby zas našla sama sebe. Zanedlouho se ale rozhodla pro další radikální změnu: z hektické a vyčerpávající metropole přesídlila do severní Kalifornie, kde s partnerkou Alix Laymanovou a synem dodnes žije v Monte Riu jako jižanská expatriotka (nebo znovuzrozená Kaliforňanka). Působí jak ve správní radě Národní koalice proti cenzuře, tak ve výboru Feministek za svobodu projevu, a přispívá do periodik typu Village Voice a Voice Literary Supplement. Podle názoru své redaktorky ale nejvíce času a energie věnuje čtenářům a začínajícím spisovatelům, kteří za ní chodí s tím, aby jim vyléčila rány – a ona jako správná baptistka z Jihu, pronásledovaná náhlými a nesmyslnými úmrtími členů rodinného klanu a provinilými pocity jediné přeživší, která dokázala zničujícímu prostředí uniknout, svůj úděl přijímá. „Jsem tady proto, abych vám vyprávěla příběhy, které možná nechcete slyšet. Jsem tady proto, abych zachránila svoje mrtvé. A abych vás místy vyděsila až k smrti.“

Svou literární dráhu zahájila Allisonová jako básnířka: poté, co se seznámila s poezií židovské lesby Irene Klepfiszové, vydala roku 1983 sbírku Ženy, které mě nenávidí (The Women Who Hate Me). Další setkání s básnířkou, tentokrát Afroameričankou Audre Lordeovou, které přečetla kousek textu, z něhož posléze vznikla povídka Řeka jmen, však Allisonovou dovedlo k próze: roku 1988 jí vyšel svazek povídek Špína (Trash), který chtěl provokovat a možná i urážet již samotným názvem, a to zjevně úspěšně, soudě dle reakce recenzenta jistého jihokarolínského periodika („a špína by byl i výstižný popis celé knihy“) a některých feministických kritiček (ty se zase domnívaly, že jde o čirou pornografii). O čtrnáct let později a ve změněném společensko-kulturním klimatu pak autorka připravila Špínu k novému vydání: mj. přidala povídku Soucit, která byla následně přetištěna hned ve dvou prestižních antologiích, v Nejlepších povídkách z Jihu a v Nejlepších amerických povídkách.

Allisonové majstrštykem nicméně zůstává Parchant z Jižní Karolíny (Bastard Out of Carolina), románový debut z roku 1992, na němž pracovala bezmála deset let – a který by, jak prohlásila, nikdy nenapsala, kdyby nenarazila na Nejmodřejší oči Toni Morrisonové, taktéž strhující prvotinu točící se kolem incestu a domácího násilí. Románu, kteří někteří považují za první „velký“ lesbický román v USA, se dostalo mainstreamového uznání v podobě celostránkové recenze v New York Times, byl nominován na Národní knižní cenu, stal se celonárodním bestsellerem a roku 1996 se dočkal i hollywoodské filmové verze. Právem bývá srovnáván s takovými legendami, jako je Dobrodružství Huckleberryho Finna Marka Twaina, Kdo chytá v žitě J. D. Salingera či Jako zabít ptáčka Harper Leeové. Musel ale také čelit řadě problémů. Například v Mainu byl Parchant z Jižní Karolíny zakázán ve všech knihovnách státních škol. A pokud jde o film, majitel TNT Ted Turner ho odmítl v rámci svého impéria uvádět, třebaže ho režisérce Anjelice Houstonové původně sám zadal.

Největší kouzlo knihy spočívá v hlasu vypravěčky a hlavní hrdinky zároveň, dospívající dívky „Kosti“ Boatwrightové, která ještě všechnokolem sebe nechápe a zoufale hledá svoje místo na slunci. Okolní svět divoké přírody a lidí vnímá všemi smysly a rozhodně odmítá sentimentalitu a sebelítost. Její příběh dospívání je ale víc než krutý: odvíjí se od předčasného porodu a uzavírá se násilným uvedením do dospělosti ve věku pouhých dvanácti let. A neblaze – a chtělo by se říct navždy – je poznamenán jak tím, že tam, kde ona vidí lásku a oporu, odolné a nezávislé ženy a hrdé a pyšné muže, ti zvenčí vidí jen „špínu“, tak i tím, že coby „parchant“ proti své vůli uvízne v nezvyklém rodinném trojúhelníku. Výsledkem je ovšem překvapivě lyrická, byť zároveň brutální próza, která si udržela přirozený rytmus mluvy a jen zřídka si vypomáhá pro Jih tolik příznačnou gotikou (viz epizoda s rádoby kamarádkou-albínkou). A třebaže zlé jazyky tvrdí, že Allisonová Parchantem z Jižní Karolíny nechtěně zahájila éru vzpomínkového čtiva o zneužívání mladistvých, jaké s gustem rozebírala americká televizní megahvězda Oprah ve své show, ani ony nepopírají, že kniha zafungovala též jako svého druhu terapie: dala obětem násilí jazyk, kterým mohly v soukromí i na veřejnosti hovořit o záležitostech, jakým se do té doby tzv. slušná společnost vyhýbala. Šest let po Parchantovi z Jižní Karolíny vyšel Allisonové druhý román, nazvaný Člověk jeskynní (Cavedweller); podle žebříčku sestaveném prestižním listem New York Times se sice probojoval mezi bestsellery, ovšem výraznější kritický ohlas nezaznamenal. O to větší očekávání proto vzbuzuje román třetí, pracovně pojmenovaný Ta která (She Who), jehož zrod oznámilo spisovatelčino nakladatelství v roce 2007. I kdyby však už autorka, jež bývá srovnávána jak s Janis Joplinovou, tak s evangelickými jižanskými kazateli, jako prozaička skončila, pořád za ní ještě stojí dílo esejistické a vzpomínkové: svazek Kůže: hovory o sexu, třidě a literatuře (Skin: Talking About Sex, Class and Literature, 1994) a memoáry Dvě nebo tři věci, které vím jistě (Two or Three Things I Know fore Sure,1995). A ať už někdy napíše sci-fi příběhy, které si tolik oblíbila, nebo ne (na tomto žánru ji fascinuje, že se kdokoli může stát kýmkoli, protože lze snadno překročit hranice genderu i vlastního těla), zanechala za sebou už teď úctyhodné dílo včetně řady pronikavých postřehů o americké kultuře vůbec:

„Hrůza třídního uspořádání, rasismu a předsudků spočívá v tom, že lidé začali věřit, že bezpečí jejich rodin a komunit závisí na útlaku jiných, a že aby si jedni vedli hezké životy, životy druhých musejí být krutě okleštěny. Je to víra, která naši kulturu ovládá. A právě proto je bělošská spodina na Jihu tak neochvějně rasistická, a proto střední vrstva tolik opovrhuje chudobou….“

Hana Ulmanová