Zubovova kniha představuje osobitý pohled na ruské revoluce, únorovou a říjnovou, v roce 1917. Autor se zde formou přednášek zamýšlí nad příčinami politického a sociálního napětí v carském Rusku na počátku 20. století.
Autor prostřednictvím nejrůznějších typů pramenů (severské ságy, autobiografie, portréty) zpochybňuje starší představy, podle nichž se individualita rodí až s nástupem renesance a humanistického myšlení.
Kniha byzantologa Sergeje A. Ivanova představuje první monografii ve světové vědě, jež se zabývá fenoménem jurodství a jurodivého chování z hlediska kulturní antropologie.
Dmitrij Sergejevič Lichačov koncipoval svůj stručný nástin (Těkstologija. Kratkij očerk 1964) na základě textologického studia staroruské literatury, jež vyústilo v jeho velké práci Těkstologija.
První díl, zahrnující léta 1894-1939, je věnován konci období carského Ruska, revolucím 1905 a 1917, budování sovětského státu za Leninovy a Stalinovy diktatury.
Haličsko-volyňské knížectví se rozvíjelo na velmi exponovaném pomezí střední a východní Evropy a bylo nuceno žít v neustálém kontaktu se světem pravoslaví a katolicismu, světem baltského pohanství a stepních etnik.
Kniha je autobiografií nejvýznamnějšího ruského medievalisty 20. století, v níž autor velmi kritickým způsobem mapuje ovzduší intelektuálního života v sovětském Rusku.
