Slovinský básník a prozaik Kajetan Kovič ve svém románu Cesta do Tridenta nenápadně rozehrává velkolepou oslavu „obyčejného“ lidského života – života, který se v jeho podání proměňuje v jedinečné, barevné a dojemné dobrodružství.
Ticho plné vichru je intimní, lyrický román o ženě, která se vzpírá vlastní legendě. O těle, jež se mění v prach, o duši, která chce naposledy dýchat. O tom, že i múza může mít poslední slovo – a že i smrt může být formou svobody.
Román Těla ve tmě trhá na kusy témata identity, tělesnosti a touhy. Vypravěč, mladý spisovatel přezdívaný Hank, čelí kruté ráně osudu: nemoc mu vzala mužství. Po operaci, která ho připraví o možnost milostného styku, se ocitne v prázdném meziprostoru
V románu Vymazána vypráví Miha Mazzini příběh o matce samoživitelce Zale Jovanović, která v porodnici zjistí, že její osobní údaje nejsou zapsané v počítačových systémech a že ona ani její novorozený chlapec úředně neexistují.
Jedna dívka, dva muži na opačné straně barikády a příběh nejedné lásky. Píše se rok 1941 a slovinský Maribor je po okupaci německými vojsky připojen ke Třetí říši.
Nekropole je jedna z nepřekládanějších knih slovinského prozaika a esejisty Borise Pahora z italského Terstu. Podává v úplnosti obraz života (neživota, smrti) v lágru. Součástí knihy je také úvod ke knize esejisty a spisovatele Claudia Magrise.
Hroši Hubert a Marcel rádi sedávají ve stínu platanu a velmi je baví moudře rozprávět. A tak mudrují o spoustě věcí (třeba jak dlouho trvá liják, jak spočítat tučňáky nebo jak pomoci žirafě, která má škytavku).
Román Nokturno pro Přímoří (Nokturno za Primorsko, 2004) je čtením s vrstevnatým poselstvím. Lze jej vnímat jako historický román o jedné epoše, lze jej číst jako tragický záznam jednoho lidského osudu.
Rámec této knihy vyplývá už z jejího názvu. Vize Jarmuschova filmu Noc na zemi se v textu Polony Glavanové (1974) posouvá od taxíků světových velkoměst k mezinárodnímu nočnímu expresu Paříž–Amsterdam v rozpětí deseti hodin.
