Vyhoďme ho z kola ven: (Přelet nad kukaččím hnízdem)

Videl som iba film, ale aj tak musím povedať, že Ken Kesey vyjadril krásnym spôsobom boj, ktorý vedie len málokto z nás. Boj proti systému a diktatúre. Postava flákača, usilujúceho sa o normálny život bola krásne vykreslená. Nebola povrchná, čo sa autorom stáva pri vykresľovaní drsňákov. Nadchlo ma aj krásne priateľstvo medzi flákačom a mlčiacim indiánom. Proste dielo, ktoré je klasikou a svojou nahotou predbehne i klasikov ako Tolstého, Balzaca, Huga. Kesey podáva bez omáčky, čo oni za buržoáznej spoločnosti nevedeli. Dielo aké sa napíše raz za sto rokov. Keseho podanie tejto témy rovnako dobre podáva aj Kafka, najlepší český autor

"Zrovna tak uspí mě, až vám o tom všem povím. O nemocnici, o ní, o chlapech, a o McMurphym. Budete si myslet, že něco tak strašného se ani doopravdy nestalo, že je to příliš hrozný, aby to mohla být pravda."

Prostředí psychiatrické léčebny je pro mě ve filmu i knížce tak nějak nepatřičně, zvráceně lákavé. A ještě navíc, když je v centru vyprávění člověk, co tam nepatří. Co chce změnit zajeté pořádky. A v tobě jen trne, jak to celé dopadne. Asi spousta z vás zná adaptaci tohoto slavného románu v hlavní roli s Nicholsenem pod taktovkou pana Formana - Přelet nad kukaččím hnízdem. A možná i víte, že hlavní záporák Velká sestra je jakási analogie na komunismus. O to víc si člověk užívá anarchii, kterou do ústavu McMurphy zavede a nakonec i prožívá závěr knížky, který je tak plíživě jasný. Knížka je psaná z pohledu pacienta ústavu Indiána - (mimochodem spisovatel se soudil s producenty filmu, že to tak nedodrželi). Tím, že předstírá hluchoněmost a je všemi ignorován- jeho očima jsme svědky úplně všeho, co se děje na oddělení. Pomalý komorní rozjezd, ale postupně to nabírá rozměry antické tragédie. Z poměřování sil McMurphyho a Velké sestry a hry kdo dřív ustoupí se postupně vylupuje čím dál jasnější scénář, který je podepřen dobou, ve které žijeme a četností šťastných konců. Hrozně mě rušily halucinogenní části, jak z Mechanického pomeranče. Chápu smysl, ale bylo jich moc. Vadilo mi to přeskakování a tím tuplem v audio podobě to mátlo a člověk neměl berličku třeba v podobě odstavců. Bylo toho moc a neviděla jsem v nich smysl, dusily me a nudily. Čekala jsem na pasáže s Velkou sestrou jako maják v tom šílenství. A Velká sestra Krutovláda maskovaná sladkými větami-ve stylu - je to pro vaše dobro. Ty vyhrocené momenty, to napětí a tuhnutí v žilách a hlavně strach, který se v tobě hromadí se stejnou kadencí, jak McMurphy zvedá laťku své provokace a posouvá hranice. Až je překročí a je konec Konec, který je probíraný tak často ve škole v hodinách literatury, ale tomu osobnímu prožitku se nic nevyrovná. Ta hlavní myšlenka o bláznovství - kdo to vlastně určuje - jestli společnost nebo jednotlivec sám - ta je geniální a dlouho si ji ponesu.