Na té knize není nic bulharského. Je to jen taková chytrá a jímavá kniha napsaná krásným jazykem.

(...) Snoubí se v něm - jak tomu u těch nejlepších děl bývá - citová naléhavost s literární pestrostí a kvalitou. Aniž se Gospodinov snažil napsat typický bulharský román, či naopak euro-román, získal si čtenáře a kritiky doma i v zahraničí.

(...) Gospodinova hra s jazykem a jeho funkcí v příběhu, tedy s životem samotným, zachází až k sebeobnažení, k sebeidentifikaci se slovem - jedině po opuštění vlastní tělesné schránky, po splynutí se slovem, je totiž jedinec schopný pochopit jeho pravý význam. Záhy se tedy autor přirozeně dostává i k negaci, ke zpochybnění románu jako funkční umělecké jednotky postmoderní doby, neboť nikdy s přesností nemůžeme určit, kde vlastně začíná historie.