(...) V románu O kráse Smithová nevytvořila jen příběh, ale vydala se cestou vynalézavé literární hříčky. Použila kostru románu Panské sídlo, mnohdy dokonce celé pasáže a vše přemístila o několik desítek let později do malého amerického univerzitního města. (...) Pro Smithovou byl slavný modernistický román jen výchozím bodem, použila jej, a jak se více a více nořila do vlastního světa plného intrik, osobních proher a nenaplněných snů jednotlivých postav, svazující osnovu opustila. Román O kráse tak žije od druhé poloviny vlastním svérázným životem, zcela nezávislým na Forsterově knize. (...) Smithová se každopádně románem O kráse dokázala vrátit na vrchol.

(...) V domýšlení psychiky lidí starších než ona sama je Smithová kupodivu působivější než v zachycení prázdnoty adolescentů, jako by už byla nad věcí. Protože "politická korektnost" nedovoluje jednoduše se namíchnout a spustit od plic, upíná se Smithová na střeva řeči a cítí, že nejdůležitější frontová linie běží právě tudy. Akcent, bláboly, cejchy i degenerace jazyka jsou jako každé slovo zbraní a vedle krve nezapřou ani to, co gesta skryjí, ať jde o mamon, sex či rap.