Berlínský sešit / Zápisky ze Saint-Nazaire Petra Borkovce je soubor drobných próz a několika básní, jenž byl napsán na stipendijních pobytech v destinacích vetknutých do titulu knihy. Ve francouzském přístavu strávil básník nad překlady poezie Vladislava Chodaseviče letní měsíce roku 2003, v Berlíně pobýval v rozpětí let 2004 až 2006. Oběma částem je společná perspektiva vypravěče, úspornost a přesnost výrazu, v níž čtenář alespoň trochu seznámený s Borkovcovou poezií autora bezpečně poznává. (...) Borkovcův styl je, jak již bylo zmíněno, úsporný, nikoliv však strohý. K metafoře sahá, aby obraz zpřesnil, a nikoliv nabídl jeho další možnou podobu. Přesto i jeho hrdina je někdy nucen kapitulovat, tak jako v berlínském Akváriu při setkání s mořskými koníky: " Zdá se, vypadá to. Ach, lidské metafory o zvířatech a chudé člověčí oko."

(...) O knize zápisků se můžeme dočíst, že jde o Borkovcův prozaický debut. Ale kdepak. Zátiší, črty a dokonce i čistokrevné básně přece próza nejsou. Poctivý krasoduch si dál vane, kudy chce, bez ambice sesmolit příběh se začátkem a koncem. Zápisky z Francie jsou nejvíc pracovními přípravami a laboratorním překladatelovým deníkem. Hledáním slov na mořském břehu, manévrováním na vratkém člunu mezi dvěma lehce rozdílnými možnostmi vyjádření. Učením se rytmu, oscilujícímu mezi údery útesu a ležérností pláže. (...) Vlastně takový poetický trénink, rozproudění obraznosti, rozcvička, jóga básnické ohebnosti.

Jako by si Petr Borkovec ve své nové knize (knize krátkých próz, prozaických a básnických sentencí a básní) vymezil jiný půdorys.

(...) Typické pro tyto dvou- třístránkové opusy je vynechávání sloves, záměrná substituce abstrakt konkréty (například při popisu místa), zatajení osoby vypravěče (a není podstatné, zdali jde o samotného autora nebo o smyšlenou postavu) či užívání pasivní formy, tedy odsunutí hybatele do pozadí. (...) Není důvod, proč mu onen pocit "autorské bezmoci" nevěřit. Ale příjemně udivuje, jak se s ním dokáže vypořádat - se značnou literární bravurou, s bezprostředností a s jakousi v Česku netuctovou nonšalancí. Ten dar by mu jistě skrytě záviděli i výše jmenovaní klasici ruské literatury 20. století.