Svět na předělu

Svět na předělu je obsahově objemná kniha, která se poměrně vymyká všem dosavadním postojům a to zejména díky své nedogmatičnosti. Autor při tvorbě zpracoval velké množství literatury a kriticky v knize zkoumá v komplexním pohledu nejen období tzv. reálného socialismu, ale také období středověku a v podstatě celých lidských dějin. V těchto dějinách s různými společenskými a výrobními systémy nachází jednoho společného jmenovatele, a to hierarchii. Postupně po ilustrativním rozebrání mentality španělských dobyvatelů v interakci s domorodými indiány, trhu s otroky, se zabývá rozpadem Sovětského svazu a dochází prakticky ke stejnému závěru jako kdysi E. Bondy a totiž, že systém se v podstatě rozložil sám, respektive nahromaděná moc v rukou elit, která plodila zároveň jejich bohatství získané krádeží, byla příčinou jeho pádu. Právě sám tento systém, který dopomohl poměrně úzké vrstvě k moci se jí později stal přítěží, neboť tato vrstva neměla jak a kde použít své nahromaděné bohatství. Milan Valach podrobně dokládá, že podobný proces potom proběhl i v ČR. V uplynulém totalitním období potom spatřuje ve skutečnosti pravicovou diktaturu a k tomuto závěru dospívá důslednou analýzou a dedukcí. Hierarchii a podřízenost nějakému abstraktnímu vyššímu dobru nachází autor také v napohled přívětivé hlubinné ekologii, jejíž přístup podrobně rozebírá a ukazuje její vnitřní rozpory. Do protikladu s ní a tedy s biocentrismem staví hledisko antropocentrické, které jak vysvětluje, není obhajobou lidského egoistického individua proti přírodě, ale naopak, je to právě toto hledisko, které jako jediné může dosáhnout „jednoty v různosti“, rovnocenného postoje mezi zdánlivými protiklady jako jsou životní potřeby člověka a přírody. Jako východisko nejen ze světové hospodářské a ekologické krize, ale i - a to zejména – z krize stávajícího politického a výrobního systému potom spatřuje v systému přímé demokracie, a to jak ve vztahu občanů k obcím a obecně politice, tak i ve vztazích výrobních, u kterých důsledkem přímé demokracie bude zaměstnanecké vlastnictví podniků. Na příkladech velkých firem (IBM, Volvo, v USA systém ESOPů) ukazuje, že tento princip participace zaměstnanců je již samotnými majiteli v různých mírách akceptován a že tedy není jen idealistickým fantazírováním, ale je vážně brán a zaváděn, a to ze zcela pragmatických důvodů, neboť zvyšuje produktivitu a angažovanost zaměstnanců. Americké Esopy mají dokonce legislativně ukotvený základ. Riziko nového fašismu a obecně totality (a to i totality ekologické), vidí autor stále jako aktuální, rozhodně se nespokojuje s banalizováním typu “dnes už jsme přece někde jinde“. Celé dílo totiž podává důkaz, že jinde ještě nejsme, neboť se stále jedná o naši starou známou vertikálu moci. A dnes navíc s počínajícím nedostatkem přírodních zdrojů a pracovních příležitostí, které ve finále povedou pouze k ještě větší hierarchii a totalitnímu systému. Ovšem za podmínky stávající a prohlubující se pasivity člověka. A právě v tom je jiný Valachův přístup, jenž pouze neanalyzuje příčiny, ale ukazuje i možné řešení a naději – a tou nadějí je sám člověk. Naděje podle něj spočívá právě v aktivních lidech samotných. Na rozdíl od autora si nejsem zcela jist, zda právě a jen systém přímé demokracie a technické inovace povedou k záchraně ekosystému, respektive zejména, zda tohoto systému bude dosaženo dříve, než nastane vyčerpání přírodních zdrojů. A nemůže být ono vyčerpání přece jen impulsem ke kladné změně systému? A také - pokud uvážíme, že genetický kód člověka dosud ještě disponující schopností a potřebou empatie, sociální soudržnosti byl formován v průběhu dějin vlivem způsobu přežívání člověka, pak bychom asi měli také vzít v úvahu, že i současný stav s převládající ideologií i praxí egoistického („racionálně“ uvažujícího) jedince, vystavuje genetický kód novým vlivům, které ho zřejmě mohou (?) nově (a negativně) transformovat a oddálit tak, ne-li znemožnit další společenský vývoj. To jsou ovšem jen úvahy vyplývající z podnětů knihy samé, kterou doporučuji k přečtení. Přes určitou objemnost a rozsáhlé téma je způsob výkladu srozumitelný a nedogmatický. Milan Valach si sám ke svým závěrům klade možné námitky a jiné přístupy, kterými se zabývá se stejnou odpovědností jako svými vlastními. Jakoby hrál šachy sám se sebou a seděl střídavě na obou stranách stolu. Zřejmě jedinou nevýhodou knihy bude paradoxně její největší pozitivum – a to komplexně a podrobně zpracované téma s důslednou analýzou, vyžadující nutnost kriticky přemýšlet, která může českého čtenáře, mnohdy zpracovaného černobílým viděním naší mediální scény, odradit. Ale to už není problém autora.