(...) Nicméně Jakub spí je kniha, která z těch se – alespoň u mě – zadírá více pod kůži. Může-li v nás literatura (a umění obecně) kromě estetické libosti a slasti vyvolávat ještě něco, pak zcela jistě i vědomí určenosti našich životů: čím a kdy byly naše cesty formovány, co z nás z toho vyplývá. Že se to děje "opisem", totiž četbou o osudech druhých, to nepřekáží tomu, abychom pak již, navedeni uměleckým dílem, se konfrontovali sami se sebou.

Vlastně román, jak zní podtitul prózy Jakub spí, je částečnou kronikou jedné rodiny, vyprávěním z poválečného období, převážně z počátku druhé poloviny minulého století. (...) Konkrétně jde o příjemně rozvrženou šňůru rozpomínání. Zážitky jako by se znovu vynořovaly z mysli někdejšího dítěte. Ožívají v drobných celcích, ne chronologicky, ale vázány k lidem, věcem, okolnostem. Chlapec mluví o svém tatínkovi, který trpí epilepsií, mamince s psychickými problémy i tělesně postiženém bratru Sluníčkovi. Ale není to žádné posmutnělé rozvažování. Melancholické ano, občas mírně kruté, tak jak se může svět odrážet jen v dětském pohledu. (...) Jazyk, kterým Klaus Merz vypráví řádku svých příběhů, je úsporný, koncentrovaný. Zdá se, že jediná věta dokáže obsáhnout nejen dlouhé časové období, ale že do ní autor uměl ukrýt pestrost, intimitu lidských vztahů, osudovou bolest, prostotu i vzácnost sdílení; vše podáno bez kýče a citového vydírání.