Tři mocné ženy

(...) Ten titul je možná trochu nešťastný: ženy, jejichž příběhy Ndiaye vypráví především, nejsou ve skutečnosti mocné, ale spíš vnitřně silné a odolné. Moc je vnější atribut, možnost vnucovat druhým svou vizi světa, a této možnosti se postavám Marie Ndiaye rozhodně nedostává. Proti moci druhých ovšem staví svou vnitřní integritu, své oblýskané já, i když z něj zbývá téměř už jen jemná, jmenná báze (...) Všechny postavy sice migrují, ale cesty, na nichž záleží, jsou výhradně ty vnitřní. (...) Ndiaye je autorkou rozhodujících okamžiků, zajímají ji ty zdánlivě obyčejné chvíle, kdy si člověk náhle uvědomí sama sebe. Tady jsem a jsem to já – ta banální a zároveň neproniknutelná pravda, že na světě není nikdo další, kdo by byl přesně takový. Ndiaye ví, že každý člověk má v sobě božskou jiskru, ale na konci jiskry může být oheň i tma a minulost je plná popela, který se kolem nás při každém kroku vpřed znova a znova rozvíří. Je možné, že titul Tři mocné ženy může leckterého čtenáře odradit. Byla by to však škoda, protože Ndiaye reprezentuje vzácný způsob psaní i po stylové stránce.