Povídky

(...) Konečně se dostávám k tomu, co je možná pro rukopis povídkáře Balabána tím nejpříznačnějším: přes úzkost a znejistění nás přivádí k matné naději. I v těch nejvypjatějších, nejpatetičtějších a nejpesimističtějších povídkách (Hořící dítě, Vděčná smrt, Armagedon), i v povídkách o posledních věcech člověka a umírání, jsme svědky jakési metafyzické proměny. Tohle etické vyznění však přichází "jen" coby druhý plán čtenářského prožitku. (...) Nesporné je, že povídky Jana Balabána nebyly nikdy převratné uměleckou novostí, překvapením a posunem v jazyce. Bylo by to ostatně proti jejich smyslu. Byly a zůstávají podstatné sdělením a schopností přesného nazírání konkrétní žité skutečnosti. Autorovi se postupně podařilo sestoupit do matečnosti jazyka, vyhnout se nikam nevedoucím jazykovým dvojznačnostem a sestoupit do hlubin, kde už není místa pro paradox a ironii, ale jen pro čiré prožívání. Sestoupit do ponorné řeky metafyzického psaní.